Tahle věta.... nevím jak ostatní, ale ve mě vzbuzuje po různých zkušenostech alibismus.
Je to jak říct...kašlu na to, nechci to řešit, nechci přemýšlet, prostě to nechám a ono to "nějak" dopadne.
Ale věci "nějak" nedopadnou... Pokud se nesnažím, život bude mít celý tak nějak volný průběh. A zpytovat v 60
letech svědomí co jsem chtěla a mohla a už to nejde?
Nechat věcem volný průběh je pro mě tak nějak vzdání se...prostě schovám se do ulity a vylezu, až to "nějak" přejde.
Pro mě věta slabošství.
Jaký názor na to máte Vy?