Pomáhat a chránit?

Děkuji za svolení to tu zveřejnit.....

Byl jsem u požáru archívu a po uhašení jsme šli do sklepů pro mapy, nebo co z nich zbylo. Zastavil mě takovej stařík, co tam pracoval. Že prý má něco vzácného ve sklepě ve svým stole, ať mu to přinesu . Moc jsem mu nevěřil už proto, že hasič za ním co stál si klepal na čelo a velitel o tom nechtěl ani slyšet . Nic soukromého se nemělo vynášet, už na to nebyl čas, co nezničil oheň to voda dokonale . Když jsme se připravili a šli dolů, otočil jsem se k sanitce a viděl, jak ke mě gestikuluje a ukazuje prstem směrem dolů . Když pak sepnul ruce k prosebnému gestu ,hned jsem se rozhodnul, že ten stůl najdu .
Záměrně jsem se držel poslední a pak se od ostatních oddělil . Jen jsem pokynul četaři a ukázal pět minut že potřebuju.Brodil se vodou, až jsem ten stůl našel . Vypáčil jsem zásuvky a našel tu krabici, starou moc od dětských botiček, přelepenou páskou .Voda už ji namočila ale ne tolik, kolik bych čekal .
Chtěl jsem ji otevřít, ale píšťalka mě zarazila a já se hnal k ostatním. Připnul jsem se k lanku, sebral cestou pár papírů, ať nejsem za vola a šel s ostatními zpět .
Venku jsem si vyslechl kázání o bezpečnosti a jiný, ještě horší slova od velitele.
Ale to už jsem se hnal k tomu archiváři . „No konečně“ slyším od doktora „už s ním není k vydržení , s dědkem!“
Podávám mu krabici, pomáhám s lepící páskou. Trhá víko a napíná mou zvědavost .
Říkám si jestli tam má úspory, tak to propásnul několik měn .
Když konečně sáhne do krabice, už se naklání i nepříjemný doktor a řidič sanitky .
Třesoucí rukou bere balíček úhledně svázaných dopisních obálek, převázaný stuhou, možná kdysi červenou .Podává mi zpět krabici a dívá se na svůj poklad, aspoň tak mi to přišlo . V jeho očích se mihne záblesk vzpomínek a pak vytryskne slza …velká a jen jedna .

Dívám se na ni jak si razí cestu skrz hluboké vrásky a padá na obálku .
Podávám mu krabici, ale on odmítá, má co chtěl a pokládá se na nosítka .
„Zmizí mi v sanitce a už ho nikdy neuvidím, co s tím zbytkem?“ napadne mě . Udělám rychlý krok vpřed, ale ten nepříjemný doktor mě vezme za ruku a zastaví.
„Nech to být“, řekne „on má co chtěl, děkuju ti za něj“ .
Otáčím se ke své četě a vidím, jak mi velitel ukazuje termosku dnem vzhůru… jasně, že nedošla káva ,to je gesto pro odměnu, dnes jsem pracoval zadarmo . Opustil jsem četu, to nesmím, proto ta pokuta. Nevadí.
Kouknu do krabice a v ní je…… jen dvě věci. Na obou už zapracoval čas s velkou měrou .

Vím i odkud byly ty dopisy .
Všiml jsem si .
Z lágru pro nějakou ženu .

Mockrát jsem na to myslel ….

Zbytek z krabice mám ve skříňce, nevím proč.
Možná, že jednou si pro to někdo přijde …