Nikola

Minuta po jedenácté večerní 23. ledna. Ta pravidelná kombinace jedniček, dvojek a trojek v pravém rohu monitoru odtrhne mou pozornost od práce. Pracovní stůl mi dnes vedle počítače zdobí pouze sklenka vína a diář. Naposledy dnes překontroluji displej telefonu. Žádné nové zprávy.
Je to téměř týden a Petra se raději zapírá. Nemám jí to za zlé. Vlastně se nestalo nic, co bych neočekával – vtipem si pro sebe říkám, že dostala rozum. Schází snad jen trochu obratnosti při zapírání se, aby nebylo tak nápadné.
Zahledím se z okna na prázdnou zasněženou ulici osvětlenou řadou pouličních lamp. Ten pohled mi připomíná zimní neděli před dvanácti lety - a jí. Energickou vysokou zrzku s pronikavým hlasem, krásným úsměvem a prořízlou pusou. Taková byla Nikola – o dva roky mladší studentka pedagogické školy.
Jako obvykle jsme na internát dorazili už v neděli krátce po šesté večer. Nedělní čas byl na našem internátě nejvolnějším okamžikem. Značná část studentů přijížděla až v pondělí a dohled představoval jen jeden vychovatel, který trávil večer na vrátnici v přízemí.
Nikoly spolubydlící dnes nedorazí a tak jí nabízím chvilku společnost při vybalování. Díky scházejícímu dohledu není problém přejít na dívčí patro, ale i v běžné pracovní dny jsme si s tím uměli poradit.
Už od nádraží je dnes Nikola hodně rozdivočelá a stále zkouší mou trpělivost. Sotva vybalí všechny věci, krátce se zamyslí a vyráží k oknu. Na parapetu nabírá trochu sněhu a hází mi jej za tričko. „Ty dnes fakt potřebuješ pořádně zchladit!“ zvedám se prudce ze židle a jdu k ní. Ustupuje do rohu místnosti, kde si u studijního stolu sedá na židlí a rukou si zakrývá krk, abych ji zbytkem sněhu neoplatil tu zákeřnost.
Když v marném boji přicházím o poslední kousek sněhu, chytám Nikolu za ruce a dávám jí je za záda. „Tak teď bych potřeboval pomocníka, co by ji vytrestal“ napadá mě, ale musím si poradit jinak. Ze stolu beru lepící pásku, pouštím jednu ruku a druhou přivazuji Nikole k židli. Je to zvláštní, ale nijak zvlášť se nebrání. Pak přichází i druhá ruka.
„A co teď jako?“ ptá se mě. Přecházím do předsíně, kde otáčím klíčem ve dveřích a cestou zpět zhasínám světlo v místnosti. Nikolu stále připoutanou k židli teď osvětluje pouliční lampa. Z parapetu nabírám větší množství sněhu, které v ruce dělím na menší části. Přistupuji k ní. Hrst sněhu v pravé ruce přikládám k jejímu krku. Ozve se slabé vyjeknutí. Chladivý dotek přesouvám níž a rukou zajíždím pod její tričko. Přejedu ji po prsou a zbytek sněhu ji ponechávám zastrčený v podprsence.
„Vzdáváš se?“ zní má otázka. Jen vzdorovitě zakroutí hlavou ve snaze mě dál provokovat. Beru další kus sněhu, vyhrnuji spodní lem trička a ruku i se sněhem zasouvám do kalhot. Začíná se vrtět ve snaze zbavit se mrazivého pocitu. Nakonec se nad ní smiluji a tak znovu vkládám ruku do jejího klína, abych vytáhl zbytky sněhu. Pátrám důkladně a stále hlouběji, avšak vnímám jen horko sálající z jejího těla. Nikola rozvírá kolena a umožňuje mi tak proniknout prsty hluboko do svých kalhotek. S hlavou v záklonu mi hledí do očí. Skláním se k jejímu něžnému polibku.
Znovu na ní hledím. Niky na mě vyplázne jazyk. „To je celé?“ stále mě provokuje. „Taky bys mohla dostat na zadek!“ Jen se ušklíbne a v tváři je patrná její otázka, jak bych to asi udělal, když tu pevně sedí s přivázaným zápěstím a kotníky založenými za nohami židle.
Znovu beru do ruky pásku, uvolňuji její levačku a hned ji rychle několikrát obtáčím. Teď pravačku, kterou rychle za zády přikládám k levačce a společně páskou spojuji. Nevím, zda to čekala, ale než stihla cokoli říct, povaluji ji břichem na postel a stahuji její džíny i s kalhotkami. O nějakém výprasku nemůže být řeč. Vždyť šlo jen o pár plácnutí, po nichž následovalo hlazení odhaleného a hladkého klína.
„Máš u sebe kondom?“ ptá se Niky. Tak tahle otázka předurčila zbytek společného zimního večera. Než se naše cesty s koncem školního roku a maturitou rozešly, zažili jsme společně ještě mnoho krásných chvil. Niky byla mou první. První pevně spoutanou. A věřte nebo ne, na takové se nezapomíná.