Jedeme dál....

Tak jsme po docela dlouhé době s paní brtníkovou vyrazili samy bez dětí na večeři. Manželka byla evidentně v dobrém rozmaru, odložila odrbané rifle a vytahané triko, ze šatníku vytáhla sukýnku, halenku, punčošky, kozačky. Takže i já jsem musel odložit flanelovou košili, zamaštěné montérky a sáhnout hluboko do skříně pro něco lepšího, méně odrbaného, najít holící strojek a lahvičku s pitralonem. Takže tentokrát jsme odcházeli z domu bez hádky, kdo dělá větší ostudu.
Na místo jsme dorazili v pořádku, sice jsem zaparkoval, kde bych neměl, ale spoléhal jsem, že to projde.
Obsadili jsme naše místečko s výhledem po lokále a na pec, kde se pečou ty dobroty. K tomuto místu mám zvláštní vztah. Dříve to byl autoservis, kde jsem se jako učedník učil spravovat moskviče, žigulíky a samozřejmě škodovky. A pod servisem bylo kino, vlastně pořád ještě je, parta nadšenců se ho snaží zachránit. Teď mě napadá, že bych mohl vzít manželku zase do tohohle kina. Kdysi jsme tam byli na Emanuele a paní brtníková dostala strašnou chuť mě vykouřit, nebo alespoň vyhonit. Tehdy mi dalo hodně práce ji udržet na uzdě, aby to vydržela alespoň do auta.
Při čekání, než li se nám upeče mňamka, jsme se rozhlédli po lokále a hádali se, jestli paní vrchní, která připomíná holohlavého Otu Zarembu, má za partnera muže nebo ženu, jestli dokonale vyžehlený mladík u vedlejšího stolu pozval na večeři přítelkyni nebo maminku, další pár, jestli to je dcera s tatínkem, nebo to jsou manželé atd.
Já koukal po ženských, manželka po chlapech. Padla mi do oka servírka, malá štíhlá zrzečka, na krátko ostříhaná, prsa trojky. Dumal jsem nad tím, jaký by to s ní asi bylo, když by skončila v mé náruči. Z nejlepšího mě vytrhla paní brtníková, že to není fér, že tam nejsou žádní pořádní chlapi co by stáli za hřích.
Tak jsem zbystřil a rozhlédl se po mužské části osazenstva. Sice nejsem na chlapy, ale musel jsem ji dát za pravdu. Když nebudu brát v potaz náctiletý, tak snad dva tři páni, by snesli přísnější měřítko a dva mladíci. Jinak to tedy byla oprvadu bída. Tentokrát dámy na tom byli mnohonásobně lépe.
Korunu tomu nasadil nagelovanej týpek v obleku a keckách, když dovnitř napochodoval s rukama v kapsách u kalhot a za ním s odstupem cupitala jeho těhotná partnerka barbína.
Po večeři jsme se ještě šli projít po nočním městě, aby se nám slehlo a z manželky vyprchali ty tři černí kozlíci, který do ní spadli, jako za mlada.
Po návratu k autu, paní brtníková zavelela:
Jean, nakopni to a jedeem...
Tak jsem nakopnul manželčinýho mazlíka do levého zadního kola tak, že spustil alarm. Ve ztichlé uličce mezi domy to dělalo neskutečný bordel, rozsvěcovali se okna a já nevěděl jak to vypnout, které to tlačítko je to správné. Nakonec se povedlo a my vyrazit domů.
Cestou mi bylo sděleno, že to prý se mnou ještě chvilku zkusí, že sice v posteli to je se mnou na draka, ale když občas na sobě zapracuju, tak to ještě ujde.
Tak asi ještě chvilku budeme spolu tu káru tlačit dál.
Hezkou neděli. Brťa.