ne/nabídnutí "duše"

Víš, ono je těžké ukázat nebo spíš dokázat, jaký člověk doopravdy je.
Tam uvnitř.
Tam hnedtak nenahlédneš, neuvidíš.
Ono mnoho lidí si myslí, že člověka pozná ... podle oblečení, podle slov, podle chování ... ale přesto tyhle poznatky jsou krátkozraké a zavádějící.
Jako třeba text neodhadneš podle nadpisu.
Někteří pisatelé dávají velký čas tomu, jaký vybrat název ... aby zaujal, aby text byl čten ...
Hodnotí podle prvních vět a dál se tím nezaobírá ... když nezaujmou.
Ale mnohdy se stává, že ta hlavní myšlenka, ta jedna důležitá věta, je někde uvnitř textu, nebo až ke konci.
No jo, řekneš si, kdo by se tím chtěl prokousávat, kdo by chtěl číst sto vět kvůli jedné ...
Jenomže ono tak to je mnohdy i s člověkem.
Koukneš na něj, hned tě nezaujme a jdeš dál ...
Koukneš na fotku, nezaujme tě a hodíš ji do koše ...
Ale třeba jsi tím zahodil příležitost setkat se s někým zajímavým, třeba jsi zahodil "osudové" setkání.
Ono je někdy potřeba přečíst těch sto vět, abys najednou porozuměl.
Věnovat tomu čas.
Stejně jako dát čas (a příležitost) pro poznávání člověka ... jeho nitra ... jeho duše.
Jaká je jeho duše není napsáno na jeho kabátě ... a někdy nestačí ani ten kabát sundat.

Víš, já nevymýšlím chytlavé nadpisy, nepíšu zajímavé úvodní věty ... a nosím starý potrhaný kabát ...
a tak vím, že jen málokdo se zastaví ...

a těch několik, co se zastavilo ...
... možná bylo na chvíli o něco bohatší ...