Dědictví

***
Někdy rozpoutá boje, ve kterých oheň vodu uhasí.
Někdy dobré vztahy roztrhá na cucky a do srdcí naleje jed.
Nebo odhalí skutečný charakter člověka?
***

Martina držela v rukách předvolání k dědickému řízení po svém otci.
Znala ho jen z účtenek, kterými nerad platil  alimenty. Snad i věřil, že není jeho dcerou.
Týden před tím, než zemřel, jí otec zavolal:
Mám k tobě prosbu, řekl.
Vzdáš se dědictví?
Máme jen tenhle malý byt v paneláku, žena by tě neměla z čeho vyplatit.
Zamrazilo ji.
Věděla, že umírá.

Ano, řekla potichu.
Uděláš to?! Zeptal se skoro nervózně, i když to bylo snad tou nemocí, která hodně oslabila jeho tělo a jeho hlas.
Ano, udělám. Odpověděla rázně. Zjistím si, jak se to dělá ...
Byl unavený.
Položil telefon a ulehl na postel.

Na pohřeb přišla.
Všechny své příbuzné, tety, sestry, viděla toho dne poprvé.
Přivítali jí, jako svou vlastní.
Ony nepochybovaly, že patří k nim.

O dva měsíce později stála znovu u rakve, tentokrát nevlastního otce, avšak toho, který ji dal skutečnou rodinu, domov, lásku, bezpečí a jistotu.
Měli s její maminkou byt v paneláku a nevlastní otec dva syny z prvního manželství.
Její matka si už spočítala, kolik jim bude muset vyplatit za byt.
Z čeho?
Půjčku ke svému malému důchodu nedostane.
Prodá byt a ... půjde spát pod most?

Možná kdyby se Martina nevzdala svého dědictví po otci, mohla by zděděné peníze dát své matce, aby je mohla vyplatit.
Ale Martina už dala slib.
Slib umírajícímu.

Slib, kterým dává přednost cizí ženě před vlastní matkou.