Ve dveřích lékárny

Dnes ráno jsem chodila po obchodech ... květinářství, papírnictví, stavebniny a zjistila pouze, že tam nemají to, co potřebuji.
Až v lékárně, kam jsem šla pro obinadla, se zadařilo. Nikoli pro zraněné vojáky (s) jejich zbraněmi, nýbrž pro výtvarné tvoření.
Dveře mi podržel velice sympatický pán. Snad všechno na něm bylo sympatické. Sympatické vrásky, úsměvy v očích, bílé vlasy ... mohlo mu být kolem osmdesáti.
Setkali jsme se opět ve dveřích, když jsme oba vycházeli ven. Chtěla jsem mu z pozice úcty otevřít, ale předeběhl mě a galantně otevřel dveře mně.

Zadívali jsme se sobě do očí.
Odněkud Vás znám, řekl.
Mně jste taky hodně povědomý, povídám.
Někde jsem si spolu povídali, ale už nevím kde, usmíval se.
Rozloučili jsme se, popřáli si hezký den a ...

mě se doposud drží ta představa jako klíště.
I přes ten jeho věk ...
má na sobě černý klobouk, bílou košili a kožené sako.
V rukách kovové řetězy a bílá kůže mého těla je jen pro něj, pro jeho oči a jeho ruce.