pro nikoho

Víš, ono stačí málo, fakt malinko a ...
prostě je to tak.
Nikdo to neví, nikomu to neříkám ...
jen každý den ... brečím.
Někdy pětkrát, někdy desetkrát, někdy víckrát, málokdy jen jednou.

Ano, je to myšlenkami.
Jsou myšlenky, co nás rozesmějí, co nás zabolí, co nás zahřejí, co nás rozpláčou.
A tyhle ... tyhle mě vždy rozpláčou a stačí jen jedna, jedna malilinká, prťavoučká, že bys ji pod mikroskopem sotva uviděl.

Na ty stránky už nechodím.
Několik příběhů jsem si tam přečetla, jeden krátce napsala, vlastně ne příběh, jen otázku.

Ty stránky jsou psané skutečným životem, životem v té nejtvrdší podobě.
V některých je víra a odhodlání a všichni, kdo čtou, drží pěsti, ať se ta loďka se životem ještě nepřevrhne.
V některých se beznaděj nedá zasypat všemi kameny světa.

Dnes ráno mi přišla zpráva s jednou větou.
Od paní, co četla můj článek.
Ta paní zná doktora,
který provádí tu léčbu.

Jenomže ta naděje ... už dávno zemřela.

Stála jsem u její rakve.