Velikonoce I.

Jani, nejela by jsi na velikonoce na jižní Moravu? ptá se kolegyně z práce.
Nevím, zaskočila jsi mě, povídám.
A co tam budeme dělat, ptám se.
V sobotu do Vídně, v neděli podle počasí něco vymyslíme, v pondělí pomlázka a odpoledne domů. Tak se do zítra rozmysli a dej vědět, povídá a odchází.

Večer o tom přemýšlím, syn už dopředu hlásil, že na celý týden odjede za tátou do Německa, prý na škole budou prázdniny a přijímačky, tak nic prý nezamešká. Tajně jsem doufala, že manžel přijede na velikonoce podívat se domů, ale jak vidno, tak asi ne. Nic, psa dám k sousedce a vypadnu, třeba to bude prima.

Večer před odjezdem balím, Džíny, sukni, trička, sexy noční košilku, ale i teplý pyžamo, baterku a kondomy. Čert nikdy nespí, říká manžel a je fakt, že ho málokdy něco zaskočilo nepřipraveného. To jsem na něm vždy milovala, ten pocit bezpečí s ním.

V pátek to v práci už žilo odjezdem, jak jsem vypozorovala, asi to bude jeden velkej mejdan, nebo jeden velkej průser. Chvilku jsem váhala, jestli nemám zůstat doma, ale co , ono to nějak dopadne.

Ve dvě přijíždí autobus. Ty kráso, stará karosa, toto začíná. Alespoň že je dálková.
Řidič vystupuje, zamračenej, urostlej, na tváři strniště, docela ladí s tím historickým busem. Beze slova otvírá zavazadlový prostory , bere od nás zavazadla.
Dobrý den, slušně zdravím a podávám mu můj kufr.
D.. brej, zamručí a bere mi kufr z ruky.
No to je morous, to budou svátky, že já blbka radši nebyla doma.
Nastupuji, k mému překvapení, uvnitř to voní čistotou , interier si rozhodně v ničem nezadá s moderními busy.
Zabírám druhé dvojsedadlo v pravo, abych viděla dopředu a nebyla hned na ráně.
Po kontrole, jestli jsme všichni, vyrážíme.
První kilometry naznačují, že to zase až taková nuda nebude. V prvním větším stoupání přejíždíme kamiony, v druhém dokonce žlutý expres, mířící do Prahy. Cesta ubíhá, před Brnem zastavujeme na večeři.

Jani, vstávej, už jsme tady, třese se mnou kolegyně.
Pomalu se probírám, několik vteřin nechápu kde jsem. Aha, usnula jsem v autobuse. Vystupuji a jdu si pro kufr.
Dáma se vyspinkala, zavrčí řidič a podává mi kufr.
Dík, povídám a hlavou mi proběhne, aby jsi se neposr..... .
Ubytováváme se, protože jsem vlastně jediná singl, zbytek se už předem různě spároval, dostávám malou komůrku v podkroví, ale útulnou, s vlastní sprchou a wc. Takže jsem spokojená.
Dolů už nejdu, dávám sprchu, beru si pyžamo po babičce, jak mu říkal manžel a zapluju do postýlky.
Nemohu usnout, hlavou mi běží film zvaný moje manželství. Jak jsem ho poznala, naše cesty po evropě v kamionu, milování na malém lůžku v kabině, jak jsme schovávali našeho syna pod dekama při silničních kontrolách a tak.
Později syn šel do školky, já si našla práci.
Před dvěma lety mi manžel oznámil, že zůstane v Německu natrvalo. Že dostal výhodnou nabídku, ale je to daleko.
Jestli prý chci, ať si někoho najdu, když se budu prý chtít rozvézt, nebude dělat problémy, vše mi nechá, peníze bude posílat.....
Bylo to jak bodnutí nožem do srdce. Pravda, nikdy jsme se moc neviděli, ani jsem nebyla svatá, ale vždy jsem ho milovala a vlastně ho miluji dodnes.
Navíc citím, že ztrácím i syna, že je otázka času až odejde za tátou. Nevím jak se s tím vyrovnám.

Hlahol na chodbě mě probouzí.
Jano, nástup na snídani, slyším řev z chodby.
Hrabu se z vyhřátého pelíšku, kouknu do zrcadla, hm, nic moc, čtyři křížky, jsou čtyři křížky.
Pohled na hodinky, sakra zase už nestíhám, rychle nejnutnější hygiena, vlasy ledabyle prohrábnu kartáčem, natáhnu legíny, tričko a spěchám na snídani.

Ooo, švédský stůl, vybírám si sladký, postava nepostava, mám ráda sladký. S plným táckem hledám místo kam si sednu.
V tom ho spatřím, sedí sám, světlá košile, kravata, oholenej, učesanej, čte časopis.
Aniž bych chtěla, mířím k němu.
Dobré ráno, mohu si přisednout, povídám jak umím nejmileji.
Hm, zabručí a skládá časopis.
Jste se nějak vyfešákoval, snažím se navázat hovor.
Jedeme do velkoměsta, tak nemohu dělat ostudu, procedí skrz zuby.
Aha, a co ten veterán venku, ten ostudu nedělá, budem jak vesničani, začínám rejpat,
Ten veterán má třista koní a jede 130,
hlavně že se vám v tom veteránu tak dobře spalo, vrací míček na mou stranu, vstává a odchází.
Frajírek, pomyslím si, mlčky dojídám snídani, nalévám si druhý hrnek kafe a jdu ven obhlédnout situaci.
Připojuju se k holkám, který řeší, kam se ve Vídni půjde. Přitom pozoruju, jak leští chromované kryty kol.
Tímto nezachráníte, křičím na něj. Ani to s ním nehne.
Co blbneš, co ho provokuješ, jsme rádi, že jsme ho sehnali, za ty prachy. Nikdo nechtěl na velikonoce jet na celý víkend, nebo za nehorázný peníze. Tak ho nech na pokoji, uzemňuje mě Katka, organizátorka zájezdu.
Hm, dobře, a odcházím se převléknout.