Velikonoce II.

Přemýšlím co na sebe, sukni a lodičky nebo rifle a tenisky. Vítězí varianta B, při mé smůle bych si někde vyvrtla kotník nebo si ulomím podpatek.
Bundu, kabelku, občanku, pas, peněženku. Ztuhnu. Já blbka si nevzala eura. Za koruny mi toho asi moc neprodají. Nic, zeptám se v autobuse, jestli mi někdo půjčí.
Samozřejmě nikdo navíc nemá, nic, tak vyberu z bankomatu.

Holky počkejte na mě, musím najít bankomat.
Jasně, najdeš nás tamhle v obchoďáku.
Hm, nikdo nikde, vlastně mě to ani nepřekvapuje, jsem z nich nejstarší, moc si ani nerozumíme, mám na ně prý staromódní názory.

V kavárně si dávám dortík, kávu, mám strašnou chuť si zapálit, tady se samozřejmě nesmí, v práci taky ne, tak jsem s tím sekla, ale ta chuť zůstala. Přibrala jsem, kompenzuju to sladkým. Když mi jeden zajda odepsal, po odeslání mých fotek, že jsem tlustá, nejdřív jsem to obrečela a pak se nasrala. Koupila za hříšný peníze rotoped, začala plavat, s mým chlupatým miláčkem začala běhat. Nejdřív jen za tmy, strašně jsem se styděla, uběhla jsem sto metrů a myslela, že vyplivnu plíce.
Váha se vrátila, dokonce šla ještě trochu níž, což mi dovolilo vytáhnout letitý zvonový rifle s vysokým pasem, koupené kdysi v Německu za manželovi diety. Moc jsem si jich neužila, brzy na to jsem otěhotněla a pak už byli v módě bokovky.
Tak teď konečně přišel jejich čas.

Platím, ještě chvíli se flákám po městě, samotnou mě to nebaví, teplo taky nic moc, pomalu se šourám k autobusu. Třeba tam někdo bude.
Nikdo, pomalu obcházím autobus, když se najednou otevírají zadní dveře, no dveře, horní půlka dveří.
Copak, paninku už bolí nožičky, ozve se zevnitř.
To ani ne, ale už mě to nebaví.
Tak pojďte, otevřu vám přední dveře.
Není vám zima, ptá se.
Trošku, říkám po pravdě.
Mačká nějaké tlačítko a za chvilku se ozývá mě známý hukot topení.
Dáte se horkou čokoládu?
Kývnu na souhlas.
Musím ale nastartovat, jinak nám odejdou baterky, to víte, veterán.
Za chvilku mi podává plastový kelímek.
Bacha, je to horký, podšálky už nemám, všechny je rozkradli ty před váma, povídá a snad poprvé se usměje.
No jo, a směju se také.
Rodině nevadí, že jste na svátky pryč, ptám se.
Ne, děti na mě prdí a manželce to je teď tak nějak jedno.
Jak to, jsem zvědavá
Manželka měla těžkou nehodu, smetl jí zdrogovanej mladík, hlavu si rozbila o rám dveří,, nikdy se neprobrala z bezvědomí, zbytek těla funguje, bohužel....
Promiňte , nevěděla jsem a omlouvám se, koktám a z červenal mi i zadek.
To nic, jsem zvyklej, jsem protiva, naštvanej na svět. On dostal podmínku, zbytek zaplatil fotr. Co mi jsou platný prachy, ani nemůžu nechat manželku odpojit od přístrojů a pochovat. Nejde to, dokud tělo nevypoví službu samo.
Tak jezdím po víkendech s busem,
Beru ho za ruku a hladím ji. Nevím co říci. Otřepaný, to bude dobrý, mě přijde hloupý, když to asi nikdy dobrý nebude.
Naštěstí se vrací část výpravy, pouštím ruku a sedám si na své místo.
Cestou zpátky do penzionu přemýšlím o tom, jak je život mnohdy zamotanej.

Po večeři se začíná plánovat zítřek. Každý se snaží prosadit svůj nápad. Pan řidič nás upozorňuje, že můžeme jet jen max 10hodin, tak aby jsme se prý stihli vrátit a nemuseli nocovat na silnici.
Skoro po dvou hodinách je naplánováno.

Můžu vás pozvat na sklenku, ptám se ho
Na revanš, za ten azyl co jste mi poskytl.
Ale jen jednu, zítra nás čeká zřejmě náročný den, odpoví
Nebudeme si tykat, navrhuji
Já jsem Jana.
Můžeme to zkusit, já jsem Ondřej.
Zítra taky budeš leštit kola?
Proč, chceš mi pomoct, půjčím ti montérky, směje se.
Přemýšlím jaký je asi milenec, mám ho svést, ptám se sama sebe.
Bojím se, nechci to pokazit, cítím že nenadešel ještě ten správný čas.

Druhý den je opravdu náročný, trošku velká honička. Že jsem nezůstala radši v penzionu a nešla se projít sama.
Večer všichni brzy odpadají, včetně mě. Na flirtování už mi nějak nezbývá síla.
Padám do pelíšk