Mé Ženě

Pohled se rozbíjí o neústupné útesy tmy.
Poslední kapka tekutého zlata, jenž hladí hrdlo a léčí mysl rozervanou neskutečností tohoto světa, zmizela v mých útrobách již před notnou chvílí.
Měl jsem ty láhve vzít dvě.
Možná bych pak alespoň jednou usnul bez víru tisíce myšlenek. Možná bych pak alespoň na chvíli neměl pocit, že jsem pořád sám.
Realita mi přijde surrealisticky absurdní.
Čas neexistuje. Jsem pořád a nikdy.
Prostor neexistuje. Jsem všude a nikde.
Jen má mysl a mé pocity jsou skutečné. A láska.
Láska k mým dětem.
Láska k mé Ženě. Láska k Tobě.
Miluji Tě za to, že jsi mi dala tak úžasné děti.
Miluji Tě za tu neskutečnou trpělivost, kterou se mnou celé ty roky máš.
Kde jsi?
Kam odešla Ta, která se mě nemohla nabažit?
To Tě tak ubil ten všední život, práce a starosti? Vím, je to i moje vina. Ale...
Jsem smutný a sám.
Proč myslíš, že hledám jinde? Jen proto, že nechci být sám.
A Ty tu nejsi ani na to, aby sis vedle mě jen lehla.
Nevyčítám Ti to, jen bych Tě chtěl zase mít vedle sebe. Jen Tebe, žádnou jinou.
Proč myslíš, že jsem ještě žádnou nenašel?
Nejsem tak marnej, jak by se mohlo zdát. Příležitosti už byly.
Ale já chci Tebe. Takže vlastně marnej jsem.
Ten čas, který jsem Ti v duchu dal už skoro končí.
Už nechci být smutný.
Už nechci být sám.
Vrať se.
Nebo odejdu taky ....