Podej mi ruku

... řekl nečekaně.

***

Vždycky jsem s myslela a věřila tomu, že tak to má fungovat mezi lidmi, co spolu žijí.
Upřímný zájem o druhého.
Ne lhostejnost.
Ne výčitky a podezírání.
Když se ženě zatřpytí slzy v očích, muž ji obejme, slzy setře a zeptá se, co ji trápí.
Bez urážení a posměchu.
Když má jeden radost a směje se, ten druhý se chce smát s ním a těší ho, že je šťastný.
Neotočí se zády se slovy Mě to nezajímá.
Vždyť je tak krásné předávat si štěstí navzájem.
Někdo řekl, že právě to - je láska.
Kde jinde najít objetí než u toho, s nímž žijeme svůj život.

***
Proč se musí objevit někdo jiný, kdo si všimne odrazu v očích a kdo řekne:
Podej mi ruku.

Bylo to nečekané a překvapivé a já hned nevěděla, kterou z těch svých dvou vybrat.
Bude mi z ní číst budoucnost? Napadlo mě jen.
Ta bližší ruka se ocitla v jeho dlani, pevně ji stiskl a řekl ...

Byla jsem zaskočena jeho otázkou. Stiskla jsem jeho dlaň a cítila její teplo, její žár, v němž nemohlo hořet přátelství, ale jeho plameny byly tím větší, čím silnější byl stisk.

Bylo to poprvé, co mě někdo vzal za ruku, stiskl pevně dlaň a řekl:
A teď mi pověz, co se děje.