Chronos nebo Kairos

Tělo je tak moudré. Probudila jsem se dost brzo. Netušila jsem, za jak dlouho zahraje budík.

***
I v tom snu jsem se probudila brzo a vyšla do ulice. Byli tři ráno. Překvapilo mě, že tak časně je v ulici živo. Nejdřív jsem potkala muže, který mi stále zastupoval cestu a uvolnil mi ji až napočtvrté. Zahlídla jsem jeptišku na kole a asi dvanáctiletého ministranta. Jeho rocheta svítila ve tmě jak pouliční zářivka. Na kraji chodníku stál malý stánek s hoddogem. Chodící lidé vypadali jako spící. Jen jejich otevřené oči mohly napovědět, že bdí. Bylo zvláštní ticho. Auta nejezdila, nikdo nemluvil. Jen proud lidí se míhal kolem. Tisíckrát jsem šla touhle ulicí a i ve dne v ní nebylo o moc víc lidí než teď, ve tři ráno. Ulice se mírně stočila vpravo a vzhůru. Dav silně prořídl, až jsem zůstala sama. Mám se vrátit? Najednou jsem se ocitla v bytě. Nedávno se do něj někdo nastěhoval, věci ještě byly napůl v krabicích. Jedla jsem u stolu v kuchyni polévku a vyhlédla z okna. Rám okna jakoby byl rám obrazu a v něm hrad Košťálov. A z každého okna pohled na jiný kopec Českého středohoří.
***

Jak se to ve snech všechno smíchá, pomyslela jsem si. Dvě různá města. Ulice v jednom a byt ve druhém. Uvažovala jsem, jestli mám jít do práce. Večer jsem si říkala, že si nenařídím budík a uvidí se, zda se včas probudím, a jestli ano, tak vstanu. Byla jsem vzhůru mnohem dřív než v 5,23. A přesto jsem se rozhodla, že do práce nepůjdu.

Poslouchala jsem nedávno povídání o tom, jak staří Řekové rozlišovali dva aspekty času. Chronos a Kairos. Chronos, čas přesně měřený hodinami, Kairos, čas měřený příhodným okamžikem. A včera večer jsem přesně viděla rozdíl vnímání času mezi dospělým a dítětem. Měla jsem radost, že to dítě, skoro jedenáctileté, umí žít Kairem. Říkalo, že nechce jít do školy, protože se potřebuje vyspat. V duchu jsem z toho měla velkou radost. Vnímala jsem svou námitku, že může jít dřív spát, jako ne příliš logickou. K překvapení dítěte a zlobě dospělého, jsem řekla, ať zůstane doma a vyspí se.

A teď tu ležím, probuzená o hodinu a dřív, a přemýšlím, jestli mám vstát. Překvapena vlastním tělem, které je možná moudřejší než já, ale trochu zmatena.
Tělo se samo probudilo někdy mezi třetí a čtvrtou. Možná poslechlo (nebo respektovalo) mou mysl, tu její zodpovědnější část, že bych měla jít do práce, a proto se probudilo dřív, tedy včas, abych stihla autobus. Možná se však probudilo o hodně dřív právě proto, abych měla dost času na rozhodování.
Člověk občas váhá mezí tím, co je „správné“ a zodpovědné a tím, co je „správné“ neboli příhodné. Uvědomuji si, že ačkoli jsem dospělá a žijící v této a takto (časem a pravidly) nastavené společnosti (civilizaci), tak často dávám přednost Kairu. A i když vím, že mnozí budou kroutit hlavou, protože … protože to třeba nejde, ježiši, jak si to vůbec můžeš dovolit, mě tohle zjištění těší.

A určitě bychom si to dovolit měli (měli!) alespoň občas všichni.