Když lidé chtějí lásku ...

Sní o lásce, o dotycích, polibcích, milování …
touží …
říkají: Miluji tě …
Krásu a vůni lásky chtějí v sobě mít …

A když ji máš, jsi šťastný a chtěl bys, aby to tak zůstalo napořád ...
a věříš, že bude, že tohle přece nemůže zmizet, vždyť je to tak silné.
Proč … proč (a snad téměř vždy) to vyprchá …

Víš, láska je jak květy ve váze.
Představ si rozkvetlou louku, plnou barev a vůní, snad všechny tvé smysly se naplňují tou krásou.
Nechceš z té louky odejít, chceš na ní pořád být.
Tak si alespoň pár květin natrháš a odneseš domů. Vložíš je do vázy a postavíš na stůl do pokoje. Chvíli se raduješ.
Za několik dnů květiny uvadnout, ztratí svou barvu, zmizí jejich vůně. Hodíš je do koše.
Co když takhle zacházíš i s láskou?
Copak to jde, vzít lásku, dát ji do krabičky a schovat do šuplíku a myslet si – mám ji napořád?
Zahyne.
Láska potřebuje žít, potřebuje volně proudit. Potřebuje mít okna otevřená, okna do srdce.
Možná si ji nemůžeme vzít, přivlastnit, žádat, možná ji můžeme jenom dávat.

Po nějaké době znovu přijdeš na louku, chceš se pokochat krásou květin, ale nenajdeš je zde . Louka je sněhem přikrytá, ale ty najednou zjistíš, že – i když je jiná, změněná – znovu ti dává svoji krásu.
Neboj se a nezavírej oči před tou krásou.
Víš, tak jako louka, tak i člověk se mění, nebo se mění tvůj pohled na něj, nebo „místo“, ve kterém žiješ. Nic, nic nemůžeš udělat s tou proměnou, jediné, co udělat lze, je otevřít své oči a znovu vidět tu (jinou) krásu, nebo lásku, kterou ti dává