Dostali mě

„Jdou po mně jdou, jdou …“ zpívá Jarek Nohavica v rádiu a já si říkám: Po tobě jdou, ale mě … mě už dostali.

Vyhýbám se jim jak satan kříži, chodím okolo nich po špičkách, po hraně oblouku větší než průměr zeměkoule, stejně neuniknu.

Vždy mám radost, když nad nimi vítězím já. Když je přesvědčím, že moje přesvědčení je silnější než to jejich a když mi pak dají i za pravdu.

Někdy však přijde okamžik a mají mě ve svých spárech.

Dostali mě.
Přiměli pokleknout na kolena s hlavou skloněnou a vděčností na rtech, že tu jsou. A nebyli to žádní Velcí Dr-sní dominanti. Dostali mě ti, co jen dvě písmenka z těch tří slov hrdě nosí na svých klopách.

Počítáte s tím, že tu zůstanete? Zeptala se mě v úterý ráno doktorka.
Nechtěla jsem se vzdávat naděje, že tu nezůstanu, řekla jsem jí popravdě a skoro provinile.
Úmyslně jsem si nevzala ani pyžamo, ani ručník a zubní kartáček. Koupila jsem si jízdenku, se kterou můžu jet zpět domů.
Plánovala jsem, že v tom horším případě vše koupím cestou … Jenomže moje hodná paní doktorka mě naložila do svého auta a odvezla až k branám …
Připadala jsem si jak malá holka z hor ve velkém městě.

Košili mi půjčili. Bílou s drobnými modrými kvítky. Znalosti botaniky mi nepomohly je identifikovat. Košili jsem oblékla. Byla bez límečku. Hned jsem si vzpomněla na scénu z filmu, kdy odsouzenému k popravě odstřihávali z košile límec.
Tahle je už bez límečku, jak prozíravé.

Nevím, jaké to je býti před popravou, a doufám, že nikdy vědět nebudu, ale je mi „taky“ bídně. Chodím po pokoji jako lev zavřený v kleci a už nedokážu v hlavě zapnout písničku, co mi od rána zněla v hlavě. Ne tu od Nohavici, tu od Vodňanského a Skoumala, i když s vlastním textem. Posílám omluvu V a S.

Je mi horko a klepu se zimou. Začínám panikařit. Mám poslat všem zprávu, že je mám ráda? Proboha neblbni, napomínám se, probudíš se.
Vše je v pořádku, Vesmíre.
Nemám ráda bezmoc. Totiž – ona je bezmoc a bezmoc. A možná ještě bezmoc. Bezmoc děsivá a bezmoc krásná. Bezmoc jako beznaděj nebo ta s nadějí.
Vše je v pořádku, Vesmíre, říkám si už poněkolikáté.

Tak jdeme, sděluje mi sestra.
Už? Leknu se.
Vede mě po schodech o patro níž a já jako ovce jdu za ní. Posadí mě do nevlídné chodby přede dveře, za kterými se to všechno odehraje. Dostávám slušivou igelitovou čapku.

Začnu se klepat jako osikový les. Pozoruju své ruce. Dívám se na hřbet své pravé ruky a vidím ruku stoleté stařenky. Jak najednou člověk rychle zestárne, pomyslím si. Jak myšlenky rychle ovlivní i náš vzhled.
Nebo je mi vážně tolik?
Vše je v pořádku, Vesmíre.

Tak pojďte za mnou. Říká mi krásný muž v zelené haleně a snad pro ten jeho úsměv se zvedám a jdu. Klepu se jak všechny osiky na světě …

Byl to krásný a hluboký spánek.
Slyším nějaký hlas.
Ani nevím, kdy jsem usnula, říkám.

Znovu vidím toho hezkého muže, říká mi: Chytněte se mě kolem krku. Chytám se a on mě pokládá na postel.
Ještě pusu by mi mohl dát …
Třeba bych i usnula.

Neusnula jsem, jak mi řekli, že bych měla.
Prohlížím si hřbet své pravé ruky a vidím … ta ruka už vůbec nevypadá jako ruka stoleté stařenky.

Snad jsem to zase já.