Ich bin nicht nachtragend

Když jsem před deseti roky začala pracovat tam, kde doposud pracuji, jeden můj kolega řekl, že jedině blbec může jít pracovat do ..... a neumět německy. Ano, ten blbec jsem já. Sice jsem prý jako dítě německy mluvila, ještě si i pamatuju, jak jsme s tetou zpívaly německé písničky, ale pak najednou přišel odkudsi jakýsi zlom a já získala na němčinu podivnou alergii. Stačilo jedno německy psané slovo a mě začínala bolet hlava. Jakmile vedle mě začal někdo německy mluvit, zacpávala jsem si uši.
Za těch deset roků, co tu pracuju, jsem se mohla německy naučit, a to velice dobře. Dokonce jsem několikrát začínala. Naučila jsem se číst švabach a psát kurentem, jen ta slovní zásoba mi chyběla a stále chybí. Zkoušela jsem svýmu mozku namluvit, že to není němčina, ale záhadná řeč, kterou se kdysi mluvilo a dnes ji málokdo zná. Nedal se obalamutit. Podařilo se mi však už němčinu bezbolestně poslouchat. Záleží také, kdo mluví, jsou hlasy, u kterých mi nevadí, a jsou hlasy, kdy opět vypínám své sluchové receptory.
Ale nevzdávám se. V baťůžku s sebou stále vozím nějakou německou knížečku a čtu si.
Kolega, co řekl tu větu o blbci, se pyšní tím, že je čtvrtinový Němec. Žil dlouho v Německu a německy umí výborně. Překládal i moje "odborné" texty. Němčinu miluje a nedá na ni dopustit. Občas vedeme hovory o tom, který jazyk je bohatší, zda ten můj rodný slovanský nebo ten jeho germánský.

A právě tento kolega mi včera na konci pracovní doby najednou řekl: Renato, vždycky, když půjdete kolem mě, naučím vás jedno slovíčko.
Mile mě to překvapilo a hned mi prolítlo hlavou - škoda, že ho to nenapadlo dřív. Pracuju na jiném místě a sem jezdím několik měsíců a tak za dva týdny tu budu končit.
Tak jaké slovíčko se chcete naučit dnes? Zeptal se.
První, co mě napadlo, bylo hřeben, jelikož jsem se právě česala, ale kolikrát za rok bych ho asi tak řekla.

A co kdybyste mě naučil jednu větu? Povídám mu, protože ve větě je víc slov a v kontextu se budou lépe pamatovat.
Tak řekněte nějakou větu, praví kolega.

Napadají mě jednoduché věty, jako třeba Pracuji v ..., které si přeložit umím, načež kolega přijde z kanceláře ke mně a říká:
Ich bin nicht nachtragend.
Říká s důrazem na poslední písmeno, abych věděla, že tam je.

A pak mi začne vysvětlovat význam té věty.
Nejdřív se dozvím, proč je na konci D a pak mi postupně vysvětluje významy slova tragen a nachtragen. A jako lahůdku nechává na konec přenesený význam tohoto slova. Prostě němčinu má opravdu rád.
Zkuste to říct česky jedním slovem, trumfuje.
Omlouvám se? Říkám s otazníkem na konci, ale cítím, že to není ono.
Hned se chopí vysvětlování, že to není přesné. Cítíte ten rozdíl? Ptá se mě.
Přemýšlím, jestli budu někdy schopná v němčině "cítit".

Zavírám za sebou těžké dveře mé aktuální azylové instituce a celou cestu na poštu si opakuju tu jednu větu.
Ich bin nicht nachtragen.
A po chvíli cítím, jak je mi lehce.
Jak mě opouští smutek, splín a deprese, co se mě pevně držely už třetí den.
Jak najednou ze mě padá tíha myšlenek, co tvoří modřiny na duši jak hozené kamení.
Jak je mi lehčeji po odhozeném ranci zloby a křivdami dávnými i nedávnými.
Jak už je nechci za sebou vláčet.

Takhle asi fungují afirmace, pomyslím si.

Když se na poště rozsvítí moje číslo, přistoupím k okýnku a paní úřednice mi říká: Vy jste jako sluníčko.
A není to dnes poslední člověk, s kým si tak mile, družně a s úsměvem povídám.

Říkám si - Proč právě tuhle větu kolega vybral jako první.

Ich bin nicht nachtragend.