Vyznání v času a prostoru

Škoda, že čas nemá brzdu.
Celou silou bych zatáhl za páku a všechno by se zastavilo.
Jenom my dva bychom se procházeli v té strnulé brněnské blaženosti.

A taky lehký větřík bych nechal vanout, aby odnášel kouř doutníku a občas odfoukl tvé vlasy, co se ti motaly kolem jizvy na rtu.
A tu barmanku s kšiltovkou, bych nechal v pohybu, aby ti míchala cizokrajné koktejly.
( Když by pak došlo na placení, zatáhl bych za páku ☺)

A ten měsíc, co nám svítil, by nikdy nedorostl.
A nikdy by před námi nezavírali v půlnoci zahrádky.
A nikdy bych tě nemusel odvézt domů.
A nikdy bychom nedopili kafe na benzínce.
A nikdy bys nevystoupila z mého auta.

Teď si zas naříkám... škoda, že čas nemá plachtu.
Foukal bych do ní z plných plic, aby mě rychle přenesl do další brněnské noci,
kdy si budu toužebně říkat,
škoda, že čas nemá brzdu.