KUKLA

KUKLA
Milan jednou řekl, abych si s ním zahrál na kuklu. Nevěděl jsem co tím myslí, ale řekl to Milan, tak jsem souhlasil. Musel jsem se nejdříve svléknout a Milan mi dal plýnku. Protože to ani mě, ani jeho nevzrušuje, odhadoval jsem, že je použita pouze funkčně. Přes plýnku jsem si vzal nejdřív silonky a pak koženkové legíny. Další silonky patřily na tělo a byly v rozkroku prostřižené pro hlavu. Než jsem si je začal oblékat, předal mi Milan ještě diskrétní balíček, že prý mám nejdříve použít toto, dokud mi dobře pracují prsty. Byly to ucpávky uší. Jak mi v uších boptnaly soukal jsem na sebe asi šesté silonky, čímž se má hruď stále víc svírala, ruce hůř ohýbaly a z prstů se tvořily neohrabané ploutvičky. Milan mi pak přes legíny pomohl do kožených kalhot, do prošívané zimní bundy a na nohy mi obul holiny. Potom vzal dva černé igelitové pytlíky, nasadil mi je na ruce, převázal je lepicí páskou a spojil je tak i s rukávem bundy. Přes to zapnul kožená pouta. Karabiny pout, zapnul po stranách kalhot k poutku na opasek. Pak mi připnul obojek, přelepil ústa stříbrnou lepenkou, na hlavu nasadil celohlavovou plynovou masku a přetáhl kapuci bundy. Pak mě vedl po schodech do jeho vlhkého studeného sklepa. Museli jsme jít opatrně, protože se mi pohybovalo asi jako ve skafandru a zábradlí jsem se držet nemohl.

Ve sklepě byl na zemi připraven velmi elegantní nafukovací kajak a vedle něj spacák. Milan mě nejprve pomohl do spacáku, a když mě zapnul převalil mě ze strany na stranu, aby mohl podemnou protáhnout textilní opasky od vietnamců, které utáhl a zapnul tak, že se celý spacák i se mnou proměnil v buclatého červíka. Milan mě zvedl a trhem, či hodem mě přesunul do kajaku. Pod kajakem byly připraveny tři ploché popruhy na stahování nákladu na korbě vozu a Milan jimi stáhl kajak i se mnou. Z obou boků jako by se na mě přimáčkly dvě cestující američanky s batohy a zůstaly sedět. Kapuce i spacák už mi trochu bránily ve výhledu a všechno co jsem slyšel bylo dunění a hučení jako pod hladinou rybníka. Milan ale vzal dvě kolečka vystřižená z černé samolepicí tapety a přelepil mi skla masky, takže se mi vše ukrylo do tmy a já zůstal sám. Pak se nějakou dobu nic nedělo. Byla tma a relativní, k dunění a šustění náchylné ticho. Občas jako bych zaslechl klepání. Občas jsem zaslechl jako by ve vedlejší místnosti hrála televize. Pak se hrozně dlouho nic nedělo. Vnímal jsem změny pachů, chvíli jsem cítil masku, chvíli sklep a chvíli jako bych ucítil Milana. Pak se nic nedělo úplně nesnesitelně dlouho. Pak se nic nedělo tak dlouho, že mi nějaké „pak“ začalo připadat absurndní. Z kukly se má vylíhnout krásný motýl. Já jsem se vylíhl jako pomačkaná, zmatená a pobledlá můra.