Krasavice z Vaňkovky

Stalo se to celkem nedávno, když mě vítr osudu zavál do jednoho nejmenovaného nákupního centra v jednom nejmenovaném moravském městě (někteří asi tuší). Bylo horké léto, všude se procházely prdelky k pohledání (či snad k poplácání?) a já jsem se celou cestu v povznesené náladě a s debilním úsměvem na tváři kochal těmi nádhernými scenériemi. Byl jsem někde uprostřed toho nákupního terária, když jsem se musel ohlédnout za obzvlášť luxusním kouskem. Obvykle se snažím kochat nenápadně, ale v tu chvíli jsem se vykašlal na poslední zbytky slušného chování, které se z posledních sil snaží bojovat v tom nejtemnějším a nejzaprášenějším koutě mého úchylného mozku. Takové křivky si prostě zasloužily zevrubnou prohlídku, slušnost neslušnost.
Byl jsem zrovna u oblin slečnina zadku, pomalu se vzdalujícího v ladné symfonii pohupujících se půlek, když jsem zaslechl ne úplně příjemným hlasem pronesenou větu: "Kam to sakra čumíš?" Nejdřív jsem nevěděl, odkud ten hlas přichází, ale pak jsem zazoomoval na menší vzdálenost a všiml si, že za mnou téměř v těsném závěsu jde muž se ženou. A zrovna tím směrem, kde v nenávratnu mizela ona sexy žena, mi zorné pole zastínila dotyčná ženština z páru, jenž byla autorkou výše zmíněné otázky.
Byl jsem tak překvapen, že jsem se v tom okamžiku nezmohl na jediné slovo. Nebyl jsem si vůbec jist, zda byl dotaz namířen na mě, či na jejího evidentně stejně chlípného manžela. Nicméně když jsem se za tou větou ohlédl, střetly se oči mé a oči té dozajista slušně vychované ženy, a já bych byl v tu chvíli přísahal, že tím pokáráním obdarovala mě, mladého, na první pohled slušného a pro ni úplně cizího chlapa. Ty vole, to ta ženská opravdu mluvila na mě? honilo se mi hlavou. No, ženská... tady bych to uvedl na pravou míru. On to vůbec nebyl pěkný pohled. Své neklidné mládí totiž ztratila už někdy v minulém tisíciletí, což se projevilo nejen na jejím obličeji, ale také na jejím nevzhledném těle podobajícím se kouli tvarohu. Bylo horko a ona ten den neměla podprsenku, takže se jí pod tičkem rýsovala dvě vydojená vemena s hroty trčících bradavek. Pro příčetného heterosexuála nic pěkného na pohled.
Ó, jak rád bych tu teď napsal, že jsem ji utřel tou nejkrutější hláškou, jaká se tehdy pod sálajícím sluncem urodila. Byl jsem však natolik konsternován, že jsem se nezmohl na nic jiného než na němý pohled s překvapeně pokleslou bradou. Chvilku jsme tak na sebe za chůze civěli, než se naše cesty bez jakýchkoliv dalších slov díkybohu rozdělily.
Jak rád bych jí svou odpovědí vyčaroval stejně blbý výraz na ksichtě, po vzoru všech těch chandlerovských postav, trousících drsné hlášky plné sarkasmu na každém rohu. Jen si to představte, scéna zastřená sépiovým či ještě lépe černobílým filtrem, já, soukromé očko, v dobře padnoucím obleku a frajerském klobouku, hrdě kráčejíc vstříc vyřešení dalšího prohnilého případu v prohnilém velkoměstě, a proti mě dlouhovlasá blondýna, plujíc na svých dlouhých štíhlých nohách, vyzývavým úsměvem mi dávajíc najevo, že si je vědoma mého uznalého pohledu, a tak ji lehkým pozvednutím klobouku s mírným úsměvem pozdravím.
"Kam to sakra čumíš?" ozve se odněkud zaskřehotání.
Spočinu pohledem na zdroji toho hluku, kterým je ženě podobné, ne zrovna sympatické individuum, s poprsím proklatě nízko u pasu.
"Čumím na vás, paní. Děsivé věci mě vždycky fascinovaly," prohodím.
Ženštině poklesne brada v tupém překvapení a já si s uspokojením posunu krepu klobouku hlouběji do čela. Koutkem oka zaregistruju, jak se její šamstr napřahuje, a pak už jen ležím na zemi a z rozbitého nosu mi crčí krev. Ta příšera po mě ještě plivne a ucedí: "To máš za to, ty smrade." A odejde.
Holt, nedá se nic dělat.
My romantičtí hrdinové to dnes nemáme snadné.