Nechtěl bych na rodičovskou

Není nad to, když si žena zajde s kamarádkama občas na víno, aby zjistila ještě víc, jak moc je v prdeli. Vše je připraveno, přicházím z práce o něco dřív. Jako když vstupuji do nějaké arény, kde ještě nic nenasvědčuje tomu, že v příštích hodinách bude pokojný křesťan roztrhán lvy. Je schválně vzorně uklizeno. Žena ví, že do tohohle stavu to nejsem nikdy schopný dát. Vysvětluje mi, že by jí udělalo velkou radost: vyndat nádobí z myčky, nandat nádobí do myčky (tohle je blbost, proč ho budu vyndavat a zase zandavat – automaticky splněno, nádobí zůstane v myčce), dál nezapomenout na sušák s prádlem na zahradě – a dát do obýváku! dodává pro jistotu (sakra, má štěstí), dětem nevyprávět morbidní a strašidelné pohádky (těžký úkol, jiný snad ani nejsou), v koupelně zkusit nedělat potopu, jídlo je v lednici a nějakou zeleninu, sušenky jen krajním případě, tady je číslo na záchranku a hasiče, ha ha. Když prý pošlu fotku živých dětí, udělá jí to radost. Z okna máváme mamince, která si odchází na nákupy a pro moudré rady svých věčně pozitivních kamarádek, který si snad vzaly bohy.

Začínáme. Každý začátek je vlastně na okraji událostí, tedy krajní případ. Rozbalujeme sušenky. Maminka děti evidentně namotivovala na aktivně zapojující se ho tatínka. Nechci si malovat nebo plácat něco z plastelíny, ale fotbal raději taky ne, minule na to byla špatná zpětná vazba od vázy. Volím univerzální metodu spícího medvěda. Padám na zem. Děti představují vši v kožichu a skáčou mi po zádech. Rychle něco musí vymyslet, protože tohle je přestane bavit a pak zdemolují byt. Co kdybychom šli ven? Venku si můžeme dělat celkem bordel, jak budete chtít. Pecka, hodinu se vypravujeme. Nevím, co je přesně za oblečení je na ven a co na svatby a podobně. Nechci nic riskovat. Vysypávám doprostřed obýváku koš se špinavým prádlem a děti si sami vybírají. Až se vrátíme, tak to z nich svlíknu a dám zase zpátky do koše, všichni budeme spokojení. Sice každá ponožka je jiná, ale takhle nějak se asi rodí hipster. Boty, tak to taky fakt nevím, které jsou božohodové. Velím nasadit holínky, dobře se z nich sype písek. Třeba najdem nějakou kaluž. Balím batoh. Beru vodu, tři jabka, zbytek sušenek, dva nové balíky papírových kapesníků, lékárničku a křupíky. Nějak se nám nedaří vyjít z bytu. Další členové rodiny chtějí jít taky, nakonec ale všichni medvědi, prasátka, opičky a zbylá havěť musí zůstat hlídat doma.

Vzduch a prostor. Najednou je dětí méně. Zvuky se neodráží od blízkých stěn. Jdu vedle nich po silnici. „Tam né!“ křičí dcera. Cupitám za nima po chodníku. Ne děti na tamto pískoviště ještě chvilku ne. Směr sever! Po cestě sbíráme broučky, kamínky, listy, vajgly. Park s hřištěm nadohled. Na devíti hodinách lavička s maminkou se stejně starými dětmi. Nabírám směr spoluhlídání. Zdravím, sedám na lavičku. Vytahuji jablko, kousám, je zabaveno. Vytahuji druhé, také o něj přicházím. Třetí jsem si myslel, že bude moje, ale taky o něj přicházím. Děti by tatínka rozdaly. Stěžuju si spoluhlídací mamince, podává mi banán, když mi její potomek vzal zdroj vitamínů. Jak to uvidí děti, běží a chystají se realizovat další loupež. Maminka udělá vážný obličej, lehce zvedne pravou ruku a ukáže dětem ukazováček. Děti jako by zkameněly, otáčí se a jdou zpět kopat houpacího koníka do hlavy. „Ty jo, tohle mě musíte naučit, to je nějaký kouzlo? Vy jste čarodějka?“ povídám s údivem a zkoumavě si prohlížím onen kouzelný ukazováček. Maminka se culí. „Ne, jsem na děti přísná.“ „No u nás je to spíš naopak.“ Sedíme tiše na lavičce, pozorujeme děti, z koše smrdí podělaný plínky. Vytahuju křupíky. Rozbaluji je, nabízím mamince. Ta sebou občas škubne, jak se některé i cizí dítě pohybuje na hraně zdraví a nějaké zlomeniny. „Je to jako koukat na nějaký horor, že?“ začínám zase rozhovor. „Vás to neděsí?“ ptá se maminka. „Ne, myslím, že se nechtějí zabít, to už by to udělali dávno. Mají k tomu dostatek příležitostí.“ Tenhle humor nepadá na úrodnou půdu. Raději beru telefon, hledám nějakou fotku ze zimního sáňkování a posílám jí ženě. Snad na ní jsou děti dostatečně živé. Maminka odchází. Děti už taky vypadají, že zkusily rozbít všechny součásti hřiště. Jdeme také domů.

Doma to ještě pořád vypadá, že tu bydlí slušní lidé. Jedno z dětí se rozhodlo, že po zbytek dne se nedotkne podlahy. Leze po skříních a je třeba ho občas někam přepravit letecky. Né, duplo neé… půlku podlahy zakrývají duplo kostičky. Pak malá rekonstrukce bitvy na Vítkově, nemohu dobýt gauč. Jídlo, jídlo! Večeře je v lednici. Polívečka, mňam děti. Já si dám rybičkovou pomazánku. Nakonec všichni jíme chleba s rybyčkáčkou. Málo cibule, shodujeme se. Polívečky trochu odlévám do záchodu. Co okurku? Děti se tváří kysele. Tak kyselou okurku? Vyndávám sklenici ze Znojma. Je to boj. Jsem rád, že mám taky jednu. Dítě ze židle leze na stůl a skáče na gauč. Pěkný skok, hodnotím hlavně provedení. Večerníček je 8 minut, kdy je relativní klid. Nohou skopávám duplo do jednoho rohu.

Koupání je kritická část večera. Není třeba svlíkat, co jsme přišli domů a dali špinavé prádlo zpět do koše, děti jsou nahé. Je teplo a aspoň se nezamažou. Voda stříká. Výborně. Zas tolik vody tu na zemi není, většina je na stropě a na zdech. Zuby, pyžama, pohádku a chrnět. Nočník nemůže být na zemi, musím ho dát na stůl. Až tam se vyčůrá. Od teď když na nočník, tak jedině na stole. Jakou chcete pohádku? Ne, ne, tu ne, ne, taky ne, ani dočasná smrt ne, ne… Všechny jsou morbidní a strašidelné. OK, Perníková chaloupka, ale soft light verze bez temného depresivního bloudění Jeníčka a Mařenky po lese a smažení babizny v troubě za živa. Na dětech je vidět zklamání. Mě to taky mrzí. Pohádka musela být dvakrát po sobě ta samá. A dobrou noc děti, máme vás rádi.

Jsem hotovson, ještě dávám už navlhlé prádlo za zahrady do obýváku. Sušák zakrývá hromadu dupla. Pár kostiček tam ještě kopnu. Dojídám sušenky. Celým bytem se line pohoda a vůně rybičkové pomazánky, která je různě všude kolem. Sedím v křesle, chci jít vytřít koupelnu, chci jít uklidit boty, chci ještě dát zpět do krabice papíry na kreslení a pastelky… nemám na to sílu. Nehybně sedím a koukám, než uslyším odemykání dveří.

Letím k nim. Padám na kolena a líbám ženě ruce. Rozhlíží se po pokoji a zkoumá rozsah škod. „Viď miláčku, že nebudu muset nikdy na rodičovskou, že ne, slib mi to!“ Žena se směje, to je dobré znamení. Vymývání mozku asi probíhalo dobře. „Máš ještě po odpoledni s dětma chuť na sex?“ ptá se žena. „Jo, ale jedině s kondomem. A co novýho v pohádkovým lese?“ ptám se s obavami. „Šárka si koupili sušičku.“ Šárka SI koupiLI sušičku… Padám na zem, dělám medvěda a nejstrašnější z lvic už ho trhá na kusy…