Svolení (II)

Alena ležela sama v posteli, schoulená do klubíčka, polštář promočený od slz.
Věděla, že se bude takto cítit?
Mohla to tušit?
Nebo jen lhala sama sobě?

***

Opravdu můžeš jít, pokusila se o úsměv.
Vážně ti to nebude vadit?
Nebude. Fakt. Jinak bych ti to přece neříkala.
Ale já ti nechci ublížit, dělal si starosti.
Mně neublížíš, přesvědčovala ho.

Byl to rozhovor plný obav, nejistoty, pochyb, pocitů, které ani jeden nedokázali přesně definovat.

Nechtěla, aby se "trápil". Byla přesvědčená, že "to" zvládne a snažila se působit sebevědomě.
Vždyť přece jde jen ... o ... o sex.
Nebortí se tím jejich vztah, ten zůstává stále stejný.
Věří tomu?

***

Těšil se.
Chtěl se těšit, ale pořád váhal.
Alena ho snad přesvědčila, snad jí to doopravdy vadit nebude ...
A jemu?
Řekl jí, že jde dnes večer s Romanem na kuželky.
Měl domluvenou schůzku se ženou ze Seznamky na osm večer v kavárně U nádraží.
Podíval se na hodinky, ukazovaly 19:55.
Ne, určitě jí to vadit nebude.
Mluvili o tom dlouho.
A třeba si chce sama užít s někým, o kom nemá tušení.
Nemusí mít žádné výčitky svědomí.
Podíval se ke dveřím ve chvíli, kdy se otevřely, a do kavárny vstoupila dlouhovlasá bruneta.
Poznal ji podle fotografie.

***

Alena se o kousek posunula, aby neležela na mokré látce.
On jí přece neublížil.
To ona sama sobě.