Konečně

už nemám zaracha. No a je to fičák, že se nestačím divit. Nic nestíhám, jsem permanentně unavená a musím se srovnat se spoustou změn. Pozitivum je, že už nemám čas myslet na blbosti a konečně hlavu zaměstnávám prací a trénuji mou chabou paměť.

Největší změnou teď pro mě je, že mám dceru mimo domov. Vylétla tak trošku z hnízda a užívá si velkého města. Sice je pryč jen týden, ale chybí mi to jak jsme si spolu povídaly. Sice si denně voláme, ale jak všichni ví není to ono. Syn sice prohlásil, že konečně mě bude mít jen pro sebe a budeme si užívat se mi nějak nepozdává. Včera když jsem si sním chtěla povídat a vysypala ze sebe první dvě věty, koukám na něj a on špunty v uších. Tak jsem mu jeden vytáhla a on na mě kouká, těma modrýma očima a tváří se jako co ho otravuji.

Říkám mu : " Hele, já byla zvyklá si s tvojí sestrou povídat a když tu teď není, přebral jsi tu štafetu po ní. "

Pokyvoval hlavou a odpověděl : " Tak já si to sluchátko dávat nebudu, ty povídej a já budu dělat, že tě vnímám. "

Řekl to s ledovým klidem indiána a mně v ten moment došla slova a vyklidila jsem pole a raději ho nechala na pokoji.

A teď večer si tu sedím sama v pokoji, tv jede potichu vlastně jen aby tu nebyla úplná tma a je mi smutno. Ne jen po mé holčičce ale i po někom s kým jsem si tak ráda povídala a s kým mi bylo vždy tak hezky. Říká se, že člověk si zvykne i na šibenici, ale už je to opravdu moc dlouho ...