Nejsem Einstein

Není divu, že nejsem žádný Einstein, můj mozek totiž neustále zaměstnávají píčoviny.
Dneska ráno, končím v práci, jdu na metro, venku minu ženskou asi 30 let, jde těsně vedle dvou borců, asi z nějaký pařby, dva borce gumuju a vidím jen tu krásnou siluetu ženy v tesnych jeansech, dneska fakt uměj ušít jeansy, ne jako za mejch mladejch let, to ses musel podívat ještě zepředu, jestli je to ženská, nebo chlap, dneska je to zřetelně vidět zezadu, ty krásný boky a tvar nohou a nebo jsou dnes prostě hezčí holky.... Takže vyjdu z těch vrat a úplně jak smyslu zbavenej jdu za tou krásnou prdelkou, po chvilce se trochu proberu, málem si dám facku a rozhlednu se, jestli mě někdo neviděl, protože jsem musel vypadat jak čokl, kterej chytil stopu, dobrý nikdo, tak pokračuju, naštěstí šla správným směrem na metro, jako já.
Pak jsem jí ztratil z dohledu, ale nevadí, jdu do metra a když se zastavím na peronu, rozhlednu se a vidím mezi asi třiceti lidma cirka deset žen a hodnotím si je, hm, ta by šla, ta taky, ještě lepší, dokonalá, takhle sjedu všechny, uvědomím si, že můj mozek je tak sikovnej, že úplně maže z prostoru muže,. Nejhorší, nebo ne? Je ale to, že si uvědomím, že nejsem vůbec vybiravej, já bych snad skočil na všechno, tak se v duchu sám uklidňuju, že ne, že to je jen takový snění a že ve skutečnosti bych určitě opichal jen ty krásný dvě co jsem se na jejich prdelky zase prilepil pohledem a nastupujeme spolu do vagónu...
Ve vagónu si prohlížím každý centimetr jejich těla, až dojde na oční kontakt a trochu se zastydim, protože moje zirani musí být až nepříjemné, slečna ale jakoby koukala skrz mě, takže dobrý... Takhle si hezky cestujeme pár stanic a já už vymyslel snad tisíc scénářů jak by jsme to spolu dělali, pak postupně vystoupily a já zůstal ve vagónu sám, ale jen jednu stanici, takže můj mozek si odpocal asi jen dvě minuty a to vlastně ani ne, protože jsem stejně pořád myslel na to co jsem viděl.
Pak jsem jel autobusem a to jsem cumel do mobilu, na modrý stránky, takže zase stejné krmení pro šedou kůru mozkovou.... Vystoupil jsem, zvednu hlavu od mobilu a co to vidím? Bohyni, říkám si, to není možný, to je určitě ta jak ošukává bezdomovce a je hrozně nadržená, tady totiž nikdo nikdy nevystupuje.... Navíc to co vidím je ztělesněním snů každého muže, nebo mě Teda určitě, vidim jí tedy jen zezadu, ale to mi bohatě stačí, má černé leginy a dokonalé nohy obuté do bot s vysokým podpatkem, nahoře krásně tvarovaná prdelka, pevná už od pohledu a mírně prosvitajici mezera mezi stehny a zřetelně viditelná píča, v hlavě se mi opět honí tisíc verzí a při chůzi po schodech za ní musím vypadat jak zombie následující svou oběť... No zkratim to, ona nebyla evidentně ta co píchá bezdomovce a já jsem ji neznasilnil....
Tak uznejte, ten mozek prostě na nic jinyho čas nemá než na píčoviny....