Jednodušší než ...

Podívej se, to je on ... koukej, jak jde ... šťouchá Rozina do Věrky.
Hele, co zas dělá ... směje se Věrka.
A jak se tváří ... hihňá se Róza.
 
***
Vašek jde třicet metrů před svou maminkou Janou. Nekouká napravo ani nalevo. Už chce být doma.
 
Dobrý den, zdraví Jana sousedku.
Heleďte, měla byste si toho svýho syna trochu vychovat, vybafne sousedka místo pozdravu, ani neumí pozdravit.
Třeba vás jen neviděl, zachraňuje situaci Jana.
Sousedka jakoby neslyšela, dodává: Jako učitelka byste o výchově měla něco vědět.
 
Měla, pomyslí si Jana a ví, že toho ví mnohem víc.
Jsou okamžiky, kdy už nic nevysvětluje.
Pokud se někdo zeptá, tak ještě ano, avšak většina lidí vidí jen to, co chce.
Vidí jen nevychovaného kluka a neschopnou matku.
***
 
Vašek má svůj rituál při usínání. Musí se kolíbat.
Někdy se rozkolíbá tak moc, až se hlavou mlátí o stěnu nebo o postel.
Kolikrát si lehla k němu a pevně ho objala. Někdy přestal a usnul.
Někdy se kolíbala s ním.
Snad věřila, že se jí tak podaří proniknout do jeho světa.

 
***
Vzpomněla si na známého, co má těžce nemocnou holčičku Marcelku. Dívence je třináct, nechodí, nemluví.
Jednou jí vyprávěl:
Šel jsem tuhle s dcerkou k doktorce, dovezu ji na kočárku do čekárny, byl jsem tam jen já s ní a ještě jeden táta s desetiletým klukem.
Kluk se na Marcelku dlouho díval a pak se svýho táty zeptal: Proč ta holka nechodí?
Ten táta odpověděl: Asi je líná chodit.
 
***
Vašek běžel třicet metrů před ní na autobus. Míjel dvě holky o rok mladší, šťouchaly se do sebe, ukazovaly na něj a smály se.
Když míjely Janu, vyklouzlo jí z úst:
To jste vážně tak hloupé, že se mu smějete?
Holky zmlkly a ruměnec jim zbarvil tváře.

Jana se kousla do rtů.
Znovu nad ní na chvilku zvítězila moc beznaděje.
 
Pomyslela si - Vždyť ono je to jednodušší.
Je jednodušší se smát a bavit se na úkor druhého,
než se snažit mu porozumět.