Jsi sobec ...

Adéla umyla nádobí a k žehlení si pustila dvd o vzniku Země. Skončilo přesně s vyžehlením posledního kapesníku.
Rafičky na věži se blížily k sobě a v okamžiku jejich splynutí odbila půlnoc.
Prošla pokoje dětí jako každý večer předtím než šla spát.

Kam pojedem na výlet? Zeptala se muže, protože zítra byla neděle.
Mám práci, zavrčel krátce.
Patnáct roků slýchávala jen tuhle jedinou odpověď.
Když byly děti menší, jezdila s nimi na výlety, chodila do divadla, do muzeí, do bazénu  ... jen jí bylo líto, že rodina není celá. Snila o společných výletech, návštěvách měst, krajin, přírodních klenotů ...

Ty bys pořád chtěla jen jezdit na výlety, řekl její muž.
Ty sedíš celý den v kanceláři, já oproti tobě makám, zkus jeden den dělat to, co já, a uvidíš, že budeš ráda, když si večer lehneš. Nedělám to pro sebe, dělám to pro rodinu. Co děláš pro rodinu ty? Chceš jen jezdit na výlety. Jseš sobec. Myslíš jenom na sebe. Vydělej padesát tisíc a já budu doma a jezdit na výlety. A neříkej, že nikam nejezdíme. Byli jsme.
Ano, byli. Pomyslela si Adéla a zahlídla svých deset prstů na rukách, které by jí na sečtení výletů během patnácti let stačily. Dokonce byli i dvakrát na dovolené. Jednou na dvě noci a jednou přes noc jedinou.

Adéla pracovala na poloviční úvazek. Byla ráda, že našla tuhle práci, protože se mohla věnovat dětem a syn potřeboval zvláštní péči. Ráno je vypravila do školy a odpoledne vyzvedla v družině. Ráno autobusem odjela do vzdáleného města do práce, v poledne zpět, a někdy ještě jednou kolečko autobusem opakovala, když jela s dětmi na kroužky. Doma pracovala se synem a v noci pro něj vytvářela učební pomůcky. Na sobotu vymyslela výlet s hrou. A když pršelo, měli výtvarné tvoření.

Jsem rád, že se dětem věnuješ, já bych tohle nedokázal. Řekl někdy uznale její muž Pavel.
Jeho slova byla jako malá hvězda, co na chvíli blikla, aby vzápětí mohla zmizet v temnotě vesmíru.

Když do dětí vstoupila puberta, už neměly zájem s ní chodit na výlety a do muzeí. Kino i bazén zvládly samy. Raději samy.

Adéla si nechala navýšit pracovní úvazek a plně se věnovala práci, která jí bavila. Její výplata stačila na jídlo, na domácnost, oblečení, boty, dopravu, kroužky, školu ... benefity většinou věnovala mamince a pár korun ušetřila na vánoce a prázdniny. Mrzelo ji, že pro jejího muže není její práce prací a že pouze cizí lidé ji dokáží ocenit.
Někdy bylo i těžké vážit si sebe samotné.

Uměla žít skromně, avšak odmítala zahodit i trosky toho posledního, co milovala.
Začala sama jezdit na výlety, do bazénu, na exkurze. Nikoho už nepřemlouvala, jen se vždy zeptala, kdo chce jet s ní. Prožívala sama ty okamžiky radostí, poznání, krásy, co život nabízel a co uměla vždycky vnímat naplno.
Nechávala je doma samotné, muže pracujícího, syna hrajícího šachy a dceru malující graffiti, jdoucí sama vstříc svým touhám a láskám. Vždyť přece je, jak často slýchávala z úst svého muže, sobec.

Jen se nedokázala zbavit toho smutku, který se v ní usídlil. Pocitu ztracených roků, času, který mohli prožít společně se svými dětmi jako celá rodina.
Mrzelo jí, že muži stačilo jen těch, podle ní,  několik málo chvilek, které strávil společně se svými dětmi.