SEX S EX A VENIHO ZDĚŠENÍ

V předešlém blogu jsem vysvětil, co jsem v blogu kapky o sexu s ex čekal. Chápu, byla to poněkud naivní představa, ale viděl jsem především dva, kteří se v dobrém rozešli a po jisté době zcela nečekaně, takzvaně bez přípravy, skončili v slastném orgáči. Prostě v životě se to někdy takto stane a určitě se to děje. Bylo to spontánní, nikoho neměli, nikomu neubližovali, nikdo neškemral, ani nevyhrožoval, nikdo se nikomu NEMSTIL.

A toto slůvko, ta msta, či pomsta, to je to, oč v blogu kapky běží.

Chápu, že sex s ex mnozí lidé, ne-li absolutní většina, striktně odmítá a to z nejrůznějších důvodů. A já jsem také pro. Když jednou něco skončí, má skončit i sex. Ano, může vzniknout ze vztahu, nebo z ukončeného manželství, něco jako přátelství, ale to jsou ojedinělé případy.

Pojďme ale k meritu věci.

První příběh, o kterém kapka píše, to je zcela jasná ukázka osobní ubohosti, kdy si chlápek představuje, že jeho ex by mu mohla posloužit jako odstříkávačka jeho spermiemi nabobtnaného péra. Ve zlém opustil manželku, dal přednost jiné, jeho volba se ukázala jako špatná a dumal, co s tím. Jsem chlap, ale těžko, přetěžko můžu pochopit, jakými myšlenkovými pochody dospěl ten píčus k takovému návrhu. Nectí ho ani "pokud nikoho nemáš", protože i kdyby nikoho neměla, podstata zůstává stejná. Mít sex s ex čistě na vybití napětí v koulích. Z takové primitivnosti se člověku dělá špatně. Shodneme se zcela jistě v tom, že vyprsknutý smích na konci celého příběhu je asi to nejlepší, jak může člověk reagovat, protože rozčilovat se nad debilem nemá žádný smysl.

To zděšení přijde teď. V tom druhém příběhu.

Já bych řekl, že všechno špatně. Všechno. Jsem zděšen tím, že žena svému bývalému podržela jen proto, aby se POMSTILA. Ale komu vlastně? Té těhotné, která ji "odloudila" manžela? Jemu, že má teď průser a ať si ho do dna vyžere? Oběma, ať se teď v těch sračkách hádají? Pomsta je sladká, říká se a také, že po ní se netloustne.

Vážení, budu teď trošičku teoretizovat a uvádět moudra. Nedostanu za to Nobelovku, protože má moudra nejsou úplně z mé hlavy, jen jsem je přijal za své. Respektuji váš odlišný názor, pokud se neshodneme.

Jde o to, že msta je negativum. Pomsta je čerň v duši. Čekání na mstu, čekání na vhodnou příležitost, to je kvantum energie vydané úplně zbytečně. Pomsta je sladká, ale časem hořkne a nelze se ji už zbavit, pokud byla vykonána, už je na celý život. A nežije se s ní fajn. Věřte.

Lidé se rozejdou. Ve zlém. Hádky, rozvodová špína, tahanice o děti, majetky. Hněv. Jsem nevěřící, ale souhlasím s tím, že jsou hlavní hříchy, které člověka nijak nectí. Lenost, obžerství, pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo... A ejhle, tady, v tom druhém příběhu se nám jich sešlo hned několik.

Které?

Hněv! Nezvladatelný pocti zlosti, nenávisti vůči parnterovi, kdy se jde takzvaně přes mrtvoly. Hajzel, ničema, odkundes, zkurvysyn... Já mu ještě ukážu! S hněvem úzce souvisí právě nutkání pomstit se. Zub za zub. A nejlépe za můj jeden dva tvoje!

Závist! No to snad není možné, tak já jsem v prdeli a oni si klidně těhotní a ještě se mi tady producíruje s břichem! To takto nenechám, aby jim dobře bylo, když já trpím!

Smilstvo! Každý víme, že nevěra, nestálost ve vztahu k parnterovi, to není ono. A přeci, schválně nechám nezamčený pokoj, protože mě přijde vyšukat, kanec jeden, bude a je mi sice blivno, ale podržím a dílo msty bude dokonáno velkým divadlem.

Pýcha! Nakonec jsem na to "vítěztví" hrdá a pyšná. Dala jsem to!

Všechno špatně!
Vy to tak nevidíte a necítíte?
Je to správné řešení mé bolesti, mého trápení, mé křivdy, která se mi stala?

To druhé moje zděšení spočívá v tom, že v komentářích se objevily souhlasné projevy. No, holky, to snad nemyslíte vážně! Nebo jako jo? Opět jsem se přesvědčil, že zákoutí lidské psychiky jsou neuvěřitelně překvapivé.

No dobrá, veni, dobrá. Tak když tady takhle "moralizuješ", tak co jako s tím, s tou situací, že byla jsem odkopnuta, ponížena, podvedena, zničena. Co já s tím? Mám to jen tak přejít, jakoby se nikdy nic nestalo?

Já vím, já vím, je to vždy těžká osobní situace a zkouška toho, jak se to dá a nedá zvládnout.

Před pár lety jsem i já osobně zlyhal. Na celé čáře. Myslel jsem si, že něco je doopravdy a ono nebylo. Myslet a vědět jsou dvě na hony vzdálené věci. Nebudu rozvíjet, je to vcelku banální příběh jednoho vola. Ale vzal jsem si z toho hodně:

- neviň jiné, vše jsi si způsobil sám, protože jsi přijal chybné rozhodnutí
- za svá rozhodnutí musíš nést vlastní vnitřní zodpovědnost
- přijmi novou situaci, smiř se s ní, neřeš minulost, neplánuj a žij právě tím, co je
- odpusť a odpusť i sobě samému

To poslední jsem dlouho nemohl pochopit. Jak můžu něco takového odpustit? A jak se to vlastně dělá? Jakože, hele, pojď sem, tak abys věděl/a, tak já ti tedy odpouštím. Tak? Dnes mi je ta představa k smíchu.

Kouzlo a síla odpuštění spočívá v umění od-poutat se, od-pustit se všeho, co mě zbytečně trápí, zdržuje, odvádí.

Ta cesta k odpuštění je nelehká, někdy šeredně dlouhá. Ale když to dokážeš, pocítíš neuvěřitelnou svobodu a volnost, kterým se slastný pocit msty ani náhodou nevyrovná. Přejte svým "nepřátelům" jenom to nejlepší. To je ta nejpozitivnější "msta", jakou si lze vůbec představit.

Na závěr jen pár slov.
Jeden starý Číňan, učitel, editor, politik a filozof kdysi dávno, dávno napsal: „Pomsta může zplodit jen novou křivdu nebo prodloužit již trvající nepřátelství.“