myslím na něj

Téměř od rána.
Téměř celý den od okamžiku, který se mi připomněl.
Už včera.

Dnešek je tím jediným dnem v roce, kdy mu napíšu.
Jen krátkou zprávu, jednu větu ... jedenkrát v roce.

***
Dívám se z okna do lesů v údolí a pozoruju nebe nad stromy.
Stmívá se.
Jako tenkrát, když jsme seděli u ohně a povídali si.

Vzpomínám na místa, kde jsme byli spolu, na cesty, po kterých jsme společně šli.
Na cesty, na kterých jsme se setkávali a míjeli.
Na jeho slova, co mi ještě zbyla ...
I na slova, která možná neměla být vyřčena.
Na místa, kde jsme se milovali.
Na okamžiky, kdy jsme nepřekonali hranici věrnosti ke svým partnerům, na to, co nám zabránilo, a na okamžik, kdy jsme ji překročit chtěli ... a ...

***
Píšu zprávu a najednou zjistím, že ji nemám kam odeslat.

Jakoby se čas zastavil v jednom podivném bodě.

***

... a na jeho oblíbenou píseň.

https://www.youtube.com/watch?v=tlDbVfPDCQU