Veronika

Ano, řekl jsem si v Cannes, tady by to mělo být. Nebo alespoň hodně blízko. To za čím se všichni ženou, o čem určitě všichni vědí, když mají tak naspech.
Cukrová hora. Někde hodně blízko. Protože dal už to nejde. Tady cesty končí a začíná moře.
Bydlíme tu, žijeme tu, jako podivná komuna ve starodávné vile uprostřed obrovské zahrady plné palem, trávníků, opuncii, kvetoucích vavřínů a barevných záhonů. Jsou tu pěšiny sypane pískem, pod námi modré moře, jachty a kus bílého pobřeží.
Uvnitř jsou mramorové schody a dlaždice, těžké dveře s mohutným kovanim, lustry, vazy, kanapátka a stěny ručně malované.
Možná je to tady, kde stále vane příjemný vetrik a nebe je stále modré. Možná si to neuvědomuji a ze jsem tam, kam by všichni rádi, ale neznají cestu. Možná, že mne jednoho dne napadne - až tu velikou starou zahradu pokaceji a zastavějí sestipatrovymi budovami - že tam pod těmi palmami, na tom trávníku a v těch pokojích byl kousek života, o kterém každý sní, ale nedovede ho žít.
Veronika, Nikola, Jan, Petr, Markéta, Marcel.
"Tady" řekla Veronika opřená o malou zahradní zídku blízko moře. Noc končila a oči se ji leskly prvním usvitem. Měla na sobě pouze dlouhé bílé šaty, stažené zlatým páskem. Uvolnila ho, sklouzl jí k nohám a pod šaty se objevila neurčitá kresba jejího těla. Bylo cítit mořem a vzrusenim. Posadila se na zídku, přitáhla si mne, rychle, krátce dýchala, a když zdvihla oči, zaleskla v nich poslední blednouci hvězda na nebi.
Několik starých rybářů šlo po cestě okolo ke svým člunům. Zastavili se a zůstali dlouho, bez jediného slova, jako by hleděli na posvátné divadlo nebo zázračné zjevení.
Šero se rozplynulo, za pahorky zaplálo nebe usvitem. Veronika se rozhlédla a usmála se. Rybáři uctivě smekli čepice, uklonili se a tiše odešli ke svým clunum naloženým hnědými sítěmi.