PF 2017/18

Blíží se konec roku, tak symbolicky jedno takové pěkné literární rozloučení.
Nejedná se o můj text.

""Nejhorší věc, jaká by se komu vůbec mohla stát," řekla, "by byla, kdyby nebyl nikým a k ničemu využit." Myšlenka ji uvolnila. Ulehla do Rumfoordová starého, anatomicky tvarovaného křesla, zdvihla oči k úděsně krásným Saturnovým prstencům - k Rumfoordově duze.
"Děkuju ti, žes mě využil," řekla Constantovi, "přestože jsem si nepřála být nikým využita." "Rádo se stalo," řekl Constant.
Začal zametat nádvoří. Smetí, které zametal, bylo směsí písku, který sem navál zvenčí, slupek sedmikráskových semen, slupek pozemských buráků, prázdných plechovek od kuřecího masa a zmuchlaných koulí psacího papíru. Beatrice žila většinou o sedmikráskových semenech, burácích a kuřecím mase, protože takhle nemusela vařit, protože ani nemusela přerušovat psaní, když se chtěla najíst.
Mohla jednou rukou jíst a druhou psát - a na ničem v životě jí tolik nezáleželo jako na tom, aby napsala naprosto všechno.
Constant byl se zametáním zpola hotov a zastavil se u bazénu, aby se podíval, jak voda vytéká.
Odtékala pomalu. Slizká zelená mohyla skrývající tři sirény z Titanu se sotva začala nořit zpod opadající hladiny.
Constant se naklonil nad otevřenou šachtou, zaposlouchal se do zvuků vody.
Slyšel hudbu potrubí. A slyšel ještě něco.
Slyšel absenci důvěrně známého a milovaného zvuku.
Jeho družka Beatrice dodýchala.
Malachi Constant pohřbil svoji družku do titanské rašeliny na pobřeží Winstonova moře. Pohřbil ji v místě, kde nebyly žádné sochy.
Malachi Constant se s ní rozloučil, když byla obloha plná titanských modráčků. Muselo jich být přinejmenším deset tisíc, těch velkých a ušlechtilých ptáků. Proměnili den v noc, rozechvěli vzduch svými bijícími křídly. Ani jediný pták nevykřikl.
A za té noci uprostřed dne se na návrší shlížejícím na čerstvý hrob objevil Chrono, syn Beatrice a Malachiho. Měl na sobě pláštěnku z peří, kterou mával jako křídly. Byl nádherný a silný.
"Děkuju vám, matko a otče," zakřičel, "za dar života. Sbohem!" Zmizel a ptáci zmizeli s ním.
Starý Malachi Constant se vrátil zpátky do paláce se srdcem těžkým jako dělová koule. Zpátky do smutného domu ho táhlo jen přání opustit jej v naprostém pořádku. Dřív nebo později přijdou jiní.
Měli by najít palác uklizený, čistý a připravený. Palác by měl o předchozím držiteli mluvit v dobrém. Kolem Rumfoordova odřeného, anatomicky tvarovaného křesla ležela kulící vejce a divoké titanské jahody, hrnec kvašeného sedmikráskového mléka a pytel sedmikráskových semen, které Constant daroval Beatrici. Byly to potraviny podléhající zkáze. Nevydržely by do příchodu příštího držitele.
Constant je zanesl zpátky do dlabané kanoe. Nepotřeboval je. Nikdo je nepotřeboval. Když napřímil svá stará záda od kanoe, spatřil, že k němu po vodě kráčí Salo, malinký posel z Tralfamadoru.
"Dobrý den," řekl Constant.
"Dobrý den," řekl Salo. "Děkuju vám, že jste mě zase složil dohromady."
"Netušil jsem, že se mi to povedlo," řekl Constant. "Ani jste nepíp."
"Povedlo se vám to," řekl Salo. "Jenom jsem se nemohl rozhodnout, jestli se mi chce pípat nebo nechce." S hlasitým sykotem vypustil ze svých chodidel vzduch. "Nejspíš zase povandruju dál," řekl.
"Přece jen doručíte své poselství?" řekl Constant.
"Když někdo cestuje tak daleko pro semtele," řekl Salo, "nemá na vybranou, než pro slávu apríla svou cestu dokončit."
"Dneska umřela má družka," řekl Constant.
"To je mi líto," řekl Salo. "Řekl bych vám: ,Mohu pro vás něco udělat?' - ale Kapitán mi jednou řekl, že je to nejodpornější a nejhloupější fráze v lidské řeči."
Constant si zamnul ruce. Jediná společnice, kterou na Titanu ztratil, mu byla tím, čím byla jeho pravá ruka levé. "Schází mi," řekl.
"Vidím, že jste se konečně zamiloval," řekl Salo.
"Teprve před pozemským rokem," řekl Constant. "Tak dlouho nám trvalo, než jsme si uvědomili, že smyslem lidského života, ať už ho řídí kdo chce, je láska ke každému, kdo je právě po ruce."
"Jestli vy nebo váš syn chcete hodit zpátky na Zemi," řekl Salo, "ani bych si moc nezaletěl."
"Můj chlapec se přidal k modráčkům," řekl Constant.
"To udělal dobře!" řekl Salo. "Sám bych se k nim přidal, kdyby mě chtěli."
"Země," řekl přemítavě Constant.
"Byli bychom tam za pár hodin," řekl Salo, "teď když loď zase běží jaksepatří."
"Je tady pusto," řekl Constant, "teď, když -" Potřásl hlavou.
Salo na zpáteční cestě k Zemi pojal podezření, že udělal tragickou chybu, když Constantovi navrhl, aby se vrátil na Zemi. Pojal je tehdy, když Constant trval na tom, aby přistáli v Indianapolisu ve státě Indiána v USA. Constantovo naléhání bylo zarážející, neboť Indianapolis nebyl zdaleka ideálním místem pro starce bez domova. Salo ho chtěl vysadit u tenisových kurtů v St. Petersburgu na Floridě v USA, ale Constant se po zvyku starců nedal ve svém původním rozhodnutí zviklat. Chtěl do Indianapolisu a basta. Salo se domníval, že Constant má v Indianapolisu příbuzné nebo snad staré obchodní partnery, ale ukázalo se, že tomu tak není.
"Neznám v Indianapolisu nikoho a nic o Indianapolisu nevím, s výjimkou jediné věci," řekl Constant, "věci, o které jsem se dočetl v jedné knížce."
"Co jste se v té knížce dočetl?" řekl znepokojeně Salo.
"Město Indianapolis ve státě Indiána," řekl Constant, "je prvním místem ve Spojených státech amerických, kde byl pověšen běloch za vraždu Indiána. Lidé, kteří pověsí bělocha za vraždu Indiána -" řekl Constant, "to jsou ti praví lidé pro mě."
Salova hlava udělala v Cardanově závěsu salto. Jeho chodidla na železné podlaze lodi žalostně zamlaskala. Jeho pasažér očividně o planetě, k níž byl unášen rychlostí blízkou rychlosti světla, takřka nic nevěděl. Ještě že měl Constant peníze. V tom byla jistá naděje. Měl skoro tři tisíce dolarů v různých pozemských měnách, jak je posbíral po kapsách Rumfoordových obleků v Tádž Mahalu. A ještě že měl šaty.
Měl na sobě děsně pytlovitý, nicméně kvalitní tvídový oblek po Rumfoordovi, včetně klíčku univerzitního bratrstva Fí Beta Kappa na řetízku u hodinek, který se mu klenul přes vestu. Constant měl dále pěkný svrchník, klobouk a galoše.
Když byla Země vzdálena necelou hodinu cesty, uvažoval Salo, co by ještě mohl udělat, aby Constant zbytek života snesitelně prožil, dokonce i v Indianapolisu. A rozhodl se Constanta zhypnotizovat, aby alespoň posledních několik vteřin Constantova života poskytlo starci nezměrnou radost. Constantův život měl skončit dobře.
Constant byl už napůl v hypnotickém stavu z toho, jak zíral do kosmu lodním průzorem. Salo k němu zezadu přistoupil a konejšivě ho oslovil.
"Jste unavený, hrozně unavený, Vesmírný tuláku, Malachi, Ujo," řekl Salo. "Zahleďte se na nejslabší hvězdu, Pozemšťane, a upřete mysl ke svým těžknoucím údům."
"Těžknou," řekl Constant.
"Jednoho dne zemřete, Ujo," řekl Salo. "Je mi líto, ale to je pravda."
"Pravda," řekl Constant. "Nelitujte mě."
"Až poznáte, že umíráte, Vesmírný tuláku," řekl hypnoticky Salo, "přihodí se vám cosi báječného." Popsal pak Constantovi šťastné obrazy, které si bude Constant představovat, než v něm život dohoří. Bude to posthypnotická iluze. "Probuďte se!" řekl Salo.
Constant se otřásl, odvrátil se od průzoru. "Kde to jsem?" řekl.
"Na tralfamadorské vesmírné lodi letící z Titanu k Zemi," řekl Salo.
"Ach," řekl Constant. "No jistě," řekl o chvilku později. "Musel jsem usnout."
"Dejte si šlofíka," řekl Salo.
"Ano - asi to udělám," řekl Constant. Ulehl na lůžko.
Salo připoutal spícího Vesmírného tuláka k lůžku. Potom se připoutal ke svému křeslu u řídicího panelu. Nastavil tři ciferníky a dvakrát se u každého přesvědčil, že správně. Potom stiskl jasně červené tlačítko.
Pohodlně se opřel. Teď už neměl nic na práci. Od této chvíle běželo všechno automaticky. Za třicet šest minut loď sama přistane na konečné stanici autobusové linky v předměstí Indianapolisu v Indiáne v USA na planetě Zemi ve sluneční soustavě v Mléčné dráze. Budou tam tři hodiny ráno.
Bude to v zimě.
Vesmírná loď přistála v deseti centimetrech čerstvého sněhu na prázdné parcele na jižním okraji Indianapolisu. Nikdo nebyl vzhůru, aby ji viděl přistát.
Malachi Constant vystoupil z vesmírné lodi.
"Tamhle je autobusová zastávka, stará vojno," zašeptal Salo. Šeptání bylo nutné, neboť o deset metrů dále stál patrový hrázděný domek s otevřeným oknem do ložnice. Salo ukázal na zasněženou lavičku na chodníku. "Budete muset asi čtvrthodinku počkat," zašeptal. "Autobus vás zaveze přímo do centra. Požádejte řidiče, aby vás vysadil u nějakého slušného hotelu."
Constant přikývl. "Já si už poradím," zašeptal.
"Jak je vám?" zašeptal Salo.
"Teplo jako v peřince," zašeptal Constant.
"Fakt je vám dobře?" zašeptal Salo.
"Ano. Výborně," zašeptal Constant. "Teplo jako v peřince."
"Hodně štěstí," zašeptal Salo.
"Tohle tady u nás neříkáme," zašeptal Constant.
Salo mrknul. "Já nejsem tady od vás," zašeptal. Rozhlédl se po dokonale bílém světě, ochutnal vlhké polibky sněhových vloček, zadumal se nad skrytým významem žlutých pouličních lamp svítících na svět tak bíle spící. "Krása," zašeptal.
"To si myslím," zašeptal Constant.
"Měl byste jít," zašeptal Constant.
"Ano," zašeptal Salo.
"Sbohem," zašeptal Constant, "a díky."
"Bylo mi jen potěšením," zašeptal Salo. Zacouval do lodi, uzavřel přetlakovou komoru. Loď se vznesla s hukotem, jako když foukáte přes hrdlo láhve. Zmizela ve vířícím sněhu a byla tatam. "Hůůbl-hůů," řekla.
Kroky Malachiho Constanta ve sněhu vrzaly, jak přecházel k lavičce. Smetl z lavičky sníh a posadil se.
Autobus, na který Malachi Constant čekal, měl toho rána dvouhodinové zpoždění - kvůli sněhové kalamitě. Když autobus přijel, bylo už pozdě. Malachi Constant byl mrtvý.
Salo ho zhypnotizoval tak, aby si ve chvíli smrti představoval, že vidí svého nejlepšího a jediného přítele Stonyho Stevensona.
Jak se tak nad Constantem honil sníh, představoval si, že se mraky rozevřely a propustily sluneční paprsek, sluneční paprsek jen a jen pro něho.
Po slunečním paprsku se svezla dolů zlatá vesmírná loď vykládaná diamanty, přistála v nedotčeném sněhu ulice.
Vystoupil z ní statný rudovlasý muž s velkým doutníkem. Byl mladý. Měl na sobě uniformu marťanské přepadové pěchoty, Ujovy staré party.
"Servus, Ujo," řekl. "Polez dovnitř."
"Dovnitř?" řekl Constant. "Kdo jste?"
"Stony Stevenson, Ujo. Copak mě nepoznáváš?"
"Stony?" řekl Constant. "Jsi to ty, Stony?"
"Kdo jinej by vydržel ten svinskej fofr?" řekl Stony. Zasmál se. "Polez dovnitř," řekl.
"A kam poletíme?" řekl Constant.
"Do ráje," řekl Stony.
"Jak to v ráji vypadá?" řekl Constant.
"Všichni jsou tam napořád šťastný," řekl Stony, "nebo aspoň do tý doby, dokud tenhle svinskej vesmír vydrží pohromadě. Nastup si, Ujo. Beatrice je už tam, čeká na tebe."
"Beatrice?" řekl Ujo, vstupuje do vesmírné lodi.
Stony uzavřel přetlakovou komoru, stiskl knoflík start.
"A to - to letíme rovnou do ráje?" řekl Constant. "Já - já přijdu do ráje?"
"Proč, to se mě neptej, stará páro," řekl Stony, "ale někdo tam nahoře tě má rád.""