Vrtěti ženou

Svého času jsem měl tu čest vidět film z roku 2011, jehož název jsem si vypůjčil pro název tohoto příspěvku. Jde v něm o to, pokud pomineme romantickou linku příběhu, že ženy v 19. století byly celkem běžně léčeny z "hysterie". Léčba v podstatě spočívala v tom, že "nemocné" přišly k dotyčnému lékaři, lehly si na záda, vyhrnuly všechny sukně a spodničky a roztáhly nohy do praku, čímž daly na odiv své neopečovávané houští. Lékař pak prsty zkušeného zdravotníka "léčil" dotyčné až k orgasmu, čímž byla načas utlumena ženská hysterie. Vše samozřejmě pod profesionálně působící zástěnkou, aby lékař nic neviděl, tudíž pracoval pouze po hmatu. Hlavní hrdina pak, mimochodem sympaťák a správňák jaksepatří, přijde s nápadem sestrojení přístroje, aby doktorovi samým léčením nehrozil tolik moderní syndrom karpálního tunelu. A hele ho, máme tu první vibrátor!
Dnes bychom takovou činnost (mám na mysli léčbu) nazvali obyčejnou asistovanou masturbací - prstěním, chcete-li. Ve chvíli, kdy jsem sledoval zmíněný spektákl, nevěnoval jsem smyslu této léčby větší pozornost, pouze jsem se pobaveně ušklíbal u výše popsaných scén. Když jsem se pak po nějaké době zamyslel, na základě nově nabytých zážitků a zkušeností, naznal jsem, že by takovou léčbu měli zavést i dnes.
Ptáte se proč? Vysvětlím.
Zajisté se i vám někdy stalo - a teď mluvím k ženám i mužům - že jste navštívili například poštu, úřad, obchod, banku atakdále, kde za přepážkou seděla či stála ženština, která vám zkazila den, ať už jste to ráno vstávali z postele jakoukoliv nohou. Prostě přijdete, v povznesené náladě, s dobrými úmysly, a ta megera vás setře jak mastný flek, aniž byste se o to nějak zasloužili.
Říkáte si: Co jí kdo udělal, že je příjemná jak cesta do roboty? Starý jí nedal?
Proto těmto osobám a v těchto případech byl předepisoval povinnou léčbu, ať už prstěním, nebo vrněním vibrátoru. Ať jí tu hysterii z hlavy někdo vyžene.
Měl jsem tu povinnost, už je to nějaký čas zpátky, jít si zařídit něco na bytové družstvo. Byl jsem varován, že tamější úřednice nepatří k těm nejpříjemnějším tvorům v okolí. Nedbal jsem toho varování, vždyť co by se mi tam mohlo stát? Když přijdu s dobrou, nekonfliktní náladou, s úsměvem na rtech, nemůže to přece být tak hrozné.
Ach, já bláhový!
Jak si mě tam ty fúrie posílaly z jedněch dveří do druhých, připadal jsem si jako na cestě do pekla. Každá další ženská měla totiž o stupeň horší náladu než předchozí a já už měl skoro strach, abych neřekl něco, na co jsem nebyl tázán. Jakoby zaměstnanci toho úřadu měli nějaký vnitřní předpis, který jim říkal, aby byli na lidi co nejnepříjemnější, jinak nedostanou prémie.
Nejvýživnější byla návštěva poslední kanceláře. Tam jsem se totiž neprovinil tím, že jsem se opovážil přijít, ale už jen tím, že jsem měl tu drzost se narodit. Když jsem nebyl schopen odpovědět na její dotaz, který byl přece tak jasný a bylo jen mou chybou, že se v těch věcech neorientuji, jednala se mnou jak s patnáctiletým debilem ze zvláštní školy, který pořád dokola opakuje první třídu. Jak jsem tam tak seděl, jasně jsem cítil, jak se mi vaří krev a zorné pole rudne. Nechybělo moc do okamžiku, kdy bych jí položil otázku: To máte v popisu práce být protivná jako prdel? A ze všech sil bych se držel, abych tam nevložil výplňové slovíčko kurva. A nebo bych jí rovnou rozmlátil židli o hlavu.
Posléze se ukázalo, že zmíněný dokument nemám, čímž se dozvěděla, co potřebovala, a nebezpečí výbuchu na obou stranách pominulo. Dokonce skoro začínala předstírat ochotu. Dala mi svou vizitku, abych jí pak dokument poslal mailem. Na vizitce stálo (jméno samozřejmě změněno):

Petra Nováková
provozní účetní

a pod tím e-mailová adresa a telefon.

Po odchodu z úřadu jsem byl tak mimo, že jsem se musel venku vydýchat. Tohle jsem teda dlouho nezažil. Pokud vůbec. Doma jsem si pak na vizitku doplnil krátkou poznámku, jako varování pro mě a odkaz příštím generacím, aby bylo jasné, že pokud na dveřích uvidí cedulku s tímto jménem, nevstupují do kanceláře, ale do jeskyně, kde sídlí jednohlavá saň, hladová a špatně naložená.
Musel jsem pak jít ještě na poštu, dokonale smířen s tím, že mě tam potká něco podobného. Jaké pak bylo mé překvapení, když si mě do parády vzala mladá vysmátá holka, pro kterou nebylo nic problém a mou zmatenost plně chápala. Skoro jsem začal uvažovat o tom, že ji tam hned u přepážky požádám o ruku. I hezká na to byla dost.
Proto bych rád apeloval na vás, dámy, mějte vždy k dispozici nějakého elektronického pomocníka. A ve chvílích, kdy není po ruce chlap, který vás kvalitně a bez milosti osouloží, strčte si onoho pomocníka do patřičných míst. Jinak dopadnete jako ona poslední ženská z bytového družstva, která má na mnou upravené vizitce napsáno:

Petra Nováková
provozní účetní, piča