Podruhé už nezavolá

Stáli jsme jak dvě sudičky u postýlky mojí tříměsíční dcery a on tiše řekl: Neumím si představit, že z ní jednou bude taková ženská jako jsi ty.

Usmála jsem se a své myšlenky nechala odnést pryč. Raději zapomenout na ne příliš dávné představy, s kým jsem chtěla mít děti.

Byl večer a naši společní přátelé i s mým mužem byly ve srubu vzdáleném patnáct kilometrů. Jen my dva si povídali v panelákovém pokoji.

Můžeš přespat tady, nabídla jsem mu.
Ty to řekneš jako chleba, namítl.

Věděli jsme oba, že to není možné. I kdyby každý spal v jiné posteli a v jiné místnosti ... mohli by nám to (nejen) nevěřit.
Nebo jsme nevěřili ani sobě? Třeba jsme oba měli trochu strach, co by se mohlo stát. I přes tu hranici, která tu byla a kterou jsme nemohli, nechtěli překročit. Já s úctou ke svému muži a on ke svému velmi dobrému příteli.
Ne, určitě by se nic nestalo, ale přesto jsme oba věděli, že přespat v tomhle bytě nesmí.

Oblékla jsem sebe a mimčo, položila dcerku do kočárku a šla ho doprovodit dlouhou silnicí až k lesu. Zastavili jsme se a jen podáním ruky se rozloučili.
Cítila jsem jak se mi do očí sbíhají vody všech oceánů, ale jen jsem se usmála a obrátila kočárek na zpáteční cestu.
Zavolal moje jméno.
Otočila jsem se k němu a dívala se mu do tváře. Chtěl snad v ní něco vyčíst? Nemohl. Ne teď.
Vydali jsme se každý opačným směrem a mně se z očí hrnuly slzy jako když se náhle zvednou stavidla.

Jakoby něco ve mně vědělo, že podruhé už nezavolá.