V hlavě

"Hádal jsem se s tebou v duchu celou cestu až domů." řekne vám někdo.
"Vzala jsem si tu sukni do kabinky, dala ji na sebe a hned jsem si tě představila, jak mi říkáš "Na toto zapomeň, zlato, šibe ti?" řekne vám někdo jiný.

A vy jste přitom doma, žijete si svůj život, třeba mírumilovně mlčíte, přepínáte kanály na televizoru a zvažujete nutnost vysávání. Jenže už jednou jste se s někým setkali a on si vás odnesl v hlavě. Má váš otisk a už si s ním může dělat, co chce. Soutěžit. Žárlit. Hladit. Odprosit. Smát se. Zraňovat.
Vy si žijete to své, nic netušíte, a přitom jste pro někoho vzorem, ke kterému se každodenně snaží přiblížit. Ve stejném okamžiku jste pro někoho jiného odstrašujícím příkladem, který ho motivuje k pohybu opačným směrem.

Možná sedíte na lavičce u řeky, díváte se na vodu, přemýšlíte, co dál, cítíte se sami a přitom vás někdo v duchu objímá. Nebo kráčíte po schodech na pódium, třesou se vám nohy, potí dlaně, doufáte, že nezakopnete a že si ve správném pořadí převezmete cenu, podáte ruku, postavíte se k mikrofonu a nezapomenete, komu máte poděkovat, a přitom vás někdo v duchu opéká na rožni a solí vám záda na místech, ze kterých vám v dlouhých pásech sedřel kůži.
Dá se to vůbec necítit? Dá se o tom docela nevědět, co za život mají naše otisky v cizích myslích? Nebo právě z toho, co s námi dělají jiní lidé ve svých představách, pocházejí ty nečekané a nevysvětlitelné pocity štěstí nebo úzkosti?

Můžete někomu pomoci, pokud si představujete, že se uzdravuje? Můžete někoho uchránit od špatného, pokud ho ve své mysli obléknete do kouzelného rytířského brnění? Můžete někomu zabránit najít si jinou lásku, pokud si představujete, že žije s vámi?

"Díval jsem se na svou ženu, jak křičí a já vím, že kdyby jsi byla na jejím místě ty, jen by ses usmála." řekne vám někdo.
"Chtěla jsem, abys tam byla se mnou, tak jsem si představila, že jsi, abych na to nebyla sama." řekne vám někdo jiný.
"Věděla jsem, že ho nesmím obejmout, i on to věděl, ale dívali jsme se na sebe a vím, že jsme si představovali totéž." řekne vám ještě kdosi.

Možná jsme někdy tak velmi unavení jen proto, že máme za sebou mnohonásobnou šichtu v cizích hlavách.
Nikdy nevíme, co s námi dělají jiní lidé ve svých představách a možná je to tak dobře.