Nevím, jaké máte povědomí o Aspergerově syndromu. Já měla až donedávna jakousi mlhavou představu, že jde o mírnější verzi autismu Rainmana z toho známého filmu. Člověk schopný jen základní komunikace, opakující tytéž fráze, úzkostlivě dodržující rituály a nejspíš trpící nějakým tikem, neschopný emocí a očního kontaktu.
Ale Aspergerův syndrom zdaleka nemusí znamenat takto extrémní projevy. Člověk s Aspergerem může působit úplně normálně. Může navazovat přátelství, vztahy, mít rád a milovat, vystudovat, chodit do práce, mít rodinu, prostě fungovat úplně "normálně". Jen se vyznačuje některými zvláštnostmi, které nemusí být hned patrné a které komplikují život hlavně jemu a jeho nejbližším a u okolí se setkávají s nepochopením.
Člověk s Aspergerem má primárně vzato problém s pochopením sociálních situací, záměrů, náznaků. Dělá mu potíže pochopit vtipy, ironie, narážky, sarkasmus. Problém bývá i s emocemi - někdy těžko čte emoce okolí, což neznamená, že o ně nemá zájem, jen jim prostě nerozumí. Ačkoliv někteří aspergerové mohou působit odtažitě a emočně ploše, jiní jsou naopak plní emocí, které nemají vždy pod kontrolou, stejně jako nemají moc cit pro to, do jaké míry je vhodné je sdílet s okolím nebo je projevovat druhým lidem. Mimika a gesta mohou být buď výrazně utlumené, nebo naopak něčím zvláštní. V dětství se tito lidé projevují např. typickým "věšením na nohy" dospělým a zapřádáním neobvykle otevřených rozhovorů s cizími lidmi (ale ne každé dítě, které toto dělá, musí být nutně asperger).
Člověk s Aspergerem se vyznačuje velmi doslovným chápáním komunikace a velmi exaktním vyjadřováním. Nezřídka používá i neobvyklá a podivná slova. Také nechápe některé sociální rituály jako povinná blahopřání, konverzační obraty typu "Jak se máte", a má problém na ně reagovat. Také dost často upřednostňuje psanou komunikaci před osobní, a zejména nesnáší telefonické hovory.
Člověk s Aspergerem - zvláště ženy - mají vysokou schopnost naučit se zmíněné nedostatky kompenzovat pozorováním okolí, proto u nich bývá AS diagnostikován velmi vzácně. To, že se dokážou většinou chovat ve společnosti adekvátně ke společenským zvyklostem, však nebývá výsledkem přirozených reakcí ale naučením se odpozorovaných vzorců. V takových situacích jejich mozek vynakládá značné intelektuální úsilí na to, aby jejich odpovědi a reakce byly v souladu s tím, co je normální, což je dost vyčerpává. Takový člověk je pak po nějaké době hodně unavený a potřebuje samotu a klid, aby opět načerpal síly.
Pokud člověk s Aspergerem nedostane čas potřebný k odpočinku a hromadí se situace, které jsou pro něj náročné, pak přemíra vjemů a úsilí může vést k tzv. "meltdown", záchvatu, který může být vnímán jako vztek či hysterická reakce. Pokud jsou navíc tzv. "empati", mnohem intenzivněji cítí chování druhých než obvykle, což situaci ještě zhoršuje. Nemá smysl s osobou prodělávající meltdown jakkoliv debatovat, přesvědčovat ji o něčem nebo vyzývat, aby se vzpamatovala, většinou ani přibližovat se do její fyzické blízkosti apod. Nejlépe je odejít, ideálně být později s nimi, až poté budou potřebovat objetí a ujištění, že se nic nestalo. Meltdown není záměrný, a přichází po něm tzv. "shutdown", kdy člověk prožívá intenzivní pocity trapnosti, že meltdown prodělal a že nedokázal zadržet to, co se i jim samotným jeví jako neadekvátní odpověď na danou situaci.
U lehčích forem AS uvedené problémy většinou nejsou natolik závažné, že by člověk nějak hmatatelně selhával v běžném životě a pokud se mu přihodí meltdown, stane se to třeba jednou za mnoho let. Proto člověka vůbec nenapadne, že by se ho mohl AS týkat, vždyť je v podstatě "normální" (každý má nějaké chyby, každý má nějaké zvláštnosti a každý občas vybuchne). Přesto celý život trpí vtíravým pocitem, že je s ním NĚCO špatně, že nerozumí tomu, co se kolem něj děje, bývá zmatený jednáním svého okolí, které mu může připadat nepochopitelné, může trpět pocity méněcennosti a je vyčerpaný každodenním úsilím tyto pocity překonávat a vypořádávat se se situacemi, které jiní zvládají mávnutím ruky.
Pro takového člověka pak může být velká úleva, pokud jeho problémy dostanou název. Vysvětlí se tak mnoho věcí, které mu připadaly celý život nepochopitelné, a může pak snáze řešit problémy, o kterých ví, odkud pramení.