Poslední dny

Dívám se na ni jak si před zrcadlem soustředěné procesava vlasy. Její tvář se zrcadlí v okně, za kterým svítí mrakodrapy. Tyhle čtyři holé stěny ve mně vzbuzují pocit jistoty, klidu. Tady je se mnou sama, tisíce kilometru od světa, ve kterém se vyzná. Rusalka v lýkové smyčce. Když jsem odcházel, uz zase spala. Nevyrovnala ještě časový rozdíl. Ležela stočená pod pokrývkou, zavřené oči stíněné dlouhými rasami, s výrazem naprostého klidu ve tváři. Vždycky jsem věřil, ze krása je závislá na rozumu, ale skutečnost mne neustále usvědčuje z omylu. Krása je náhoda, usoudil jsem s povzdechem, ale definice mne neuspokojila. To, z čeho byla utkaná její osobnost, přesně odpovídalo jejímu zjevu. Znovu jsem byl na rozpacích. Její osobnost.
Ale krása dítěte také není závislá na rozumu. Ani dítě nerozezna dobro od zla, neví o mravních zákonech, nerozumí mechanismu světa. Krása je pravděpodobně harmonii životních složek, ať jsou jakékoliv. Krása dítěte, krása tygra, krása krouziciho dravce, krása nezodpovedneho tvora jako je ona. Krása je bezucelny přídavek k životu, jedna z jeho vlastností nebo dokonce ochranná známka dosažené harmonie . Pro naše potěšeni určena nebyla ale to, jak se od nepaměti snažíme ji rozmnožovat, vzbuzuje dojem, ze náleží k tomu, oč usiluje životní proces vůbec.
Zůstal jsem ještě chvíli stát ve dveřích, pak jsem je tiše za sebou zavřel.