Štěstí

Nevěděl jsem proč souhlasím s odjezdem, ani proč mě ta představa odpuzovala. Bylo mi jasne, ze zůstat donekonečna by dříve nebo později pokrylo všechny barvy prachem nudy, ale přál jsem si něco jiného. Něco z mé vůle, místo slepého následovaní bludicky, která měřila všechny veci zcela jinou mírou než já.
"Člověk nikdy neví, kde ho čeká štěstí" řekla mi, zatímco si opět malovala oči, když jsem se zmínil o svých pochybnostech. "Aby ho našel, musí taky něco ztratit, jinak by ho nehledal." "Spousta lidí nachází štěstí v tom co děla. Nebo alespoň uspokojení. To Té nenapadlo?" Potrasla hlavou. Někdy mě její lhostejnost k pravidlům hry popuzovala. Někdy. Většinou patřila k zvláštnostem, pro které jsem ji miloval. "Myslíš tedy, ze bude lepší když odjedeme? " "Já nemyslím. Jednám citově. Když člověk jedna podle citu, nemůže udělat chybu." "Možná, ale jak můžeš vědět, co je chyba, když nemáš ponětí ani o základních věcech? Jak vidíš svět, když o něm nic nevíš?" "Krásně. Možná krasneji než ten, kdo ví, proč je tohle a jak bylo tomto." Byl bych něco namitl, ale nic mě nenapadalo. "Mně je jedno kolik toho kdo ví" pokračovala. "Pro mne je důležité, jestli je opravdový, jestli říká to, co cítí. Někdo muže třeba mlčet a já si s nim rozumím." "Někdo mlčí protože nemá co říct."namitl jsem. "Ne, s hlupakem si nerozumím. Toho poznám na dálku. Nejde to z něho. Hlupák nedovede vycitit druhého, být s nim v harmonii." Povzdechl jsem si. V harmonii, kde sebrala tenhle termín. Pravděpodobně listovala v nějaké nesmyslné knize. Představil jsem si, ze bych s ni byl dalších pět, deset let. Takové pomyšlení, které mě občas napadlo, stavělo vše na hlavu. Ta deset let, její postava, její tvář - všechno, proč jsem ji tolik miloval, nemohlo platit. Přesto bude za deset let myslet a jednat stejně. Pak už to nebude ... Potřásl jsem mimovolně hlavou. Nějak to dopadne. Vynořila se z jezera, pravděpodobně se do něho vrátí. Představa mě zabolela a to mne uklidnilo. S mými city bylo vše v pořádku.