Život

Sedím sám v pokoji, kde se snad upil Dylan Thomas nebo trávil opilé noci Thomas Wolf, kde se zrodilo tolik umění, lásky a zahynulo tolik nadějí. Všechno ma jen takovou cenu, jakou jim kdo dá.
Dopsal jsem a poslouchám jestli neuslyším její kroky. Nevrací se. Nemám strach, ze se nevrátí, ale znovu se na mne lepí pocit opuštěnosti. Člověk potřebuje člověka aby nebyl sám.
Konečně se vrátila, lehla si spokojeně vedle mne a položila mi tvář na dlaň. Čelo, malý nosik, ústa. Nikdy jsem neviděl nic tak krásného, řekl jsem si a současně druhý hlas říkal: Nikdy jsi nevlastnil nic tak krásného.
Je-li tohle štěstí, odpověděl jsem mu, pak jsem šťastný. Druhy hlas mlčel.
Teď, když vím jak to dopadlo, hledím na tu větu napsanou již tenkrát s dávkou pochybnosti a trochu útrpné se usmívám. Neznal jsem konec pohádky.
"Netvař se ublíženě" řekla po chvíli ticha. "Zase jsem Ti něco přinesla."
Pak jsme znovu leželi mezi stěnami s letícími, zářícími ptáky a vnímali každý záchvěv, každou myšlenku, každé zbarvení citu toho druhého. Měl jsem stále pocit, ze vzduch, kmitající tlumeným světlem, hudbou, vůní těla, mi plní sám od sebe hruď a současné jsem ve všech údech pociťoval únavu, jako bych prožil ne hodiny, ale celé týdny, měsíce.
"Je to cesta, kterou musíš umět jít jako životem. Když se upoutáš na malé bolesti, na malé nepříjemné pocity, budeš s nimi muset žít. Nebo si jich nevsimnes a prozijes cestu, která vede velkým obloukem zpátky k Tobě. A štěstí je jít tu cestu sám se sebou. Proto citis únavu, proto toho tolik prozíváš. Ale jako v životě, tak i v lásce musíš jít, i když si přeješ lehnout a spát. Jdeš protože jít je zivot. A naučíš se ztrácet, protože ztrácet znamená nacházet. Teprve když něco ztratis, zjistíš co jsi měl. A tak poznáš, ze co odchází, znovu přijde, stejně jako se s lidmi, které na té cestě potkáš, rozejdes, ale znovu sejdeš. Tak se naucíš nelitovat rozchodů, nelitovat ztrát."
Ptáci letěli po stěnách a my byli zde, i ve všem, pomíjiví, věční.