Cíl

Sedím v kuchyni, hrnek kávy už skoro vypitý. Oběd se vaří, pračka pere a já vyloženě čumím do zdi a je mi fuj. Ani ten pocit nedokážu popsat. Je to snad úzkost, smutek? Definovala bych to asi jako nasrání na celý svět s velkou dávkou apatie. Jenže když se pohnu, projede mým tělem bolest a apatie je pryč a přichází to nasrání. A ještě větší.
Víc jak rok života v háji. Jo, když nás tělo bolí víme že žijeme, ale já chci už normálně žít. Odpověď doktora, že to má ještě nárok bolet mě uklidňuje. Jenže vzápětí dodá, že to tak může být už navždy. Si se mě jako dělá prdel, když vysloví jeho oblíbenou větu : " To chce čas " jsem na ni už alergická.

Zvoní telefon. Volá mi dcera a je mi po ní smutno.
" Maminko, nepřijedu. Mám toho opravdu moc a doma bych nic neudělala. Víš, sestříhat záznamy, upravit fotky. Dva projekty na kterých jsem ještě neudělala ani čárku a za dva týdny začíná festival, musím to mít hotové. Ale příští týden jsem doma, uděláme si fajn víkend a nezapomen že v sobotu si jdeš pro narozeninový dárek "
Směje se a já s ní, protože obě myslíme na to jak jsem brečela jak želva když mi s bráchou řekli, co pro mě (nás) vymysleli. Společné tetováni, udělala návrhy, vysvětlila myšlenku a domluvila tatéra. Už jsem další nechtěla, ale tohle má v sobě sílu. Loučíme se a já se dívám z okna.

Beru nedopitou kávu a jdu na balkon, zapalím si cigaretu a dívám se na louku kde se pasou koně. Poníka co dovádí s oslem, vrabce štěbetající v kroví. Je to uklidňující, jen zdálky vše ruší motorova pila a traktor. Je to známka toho že příroda a lidé se probouzí ze zimního spánku a jaro už je tu.

Podívám se dál na kopec nad kostelem. To bude můj dnešní cíl. Hned jak odbije hodina, kdy budu moct jít ven vyšlápnu až tam nahoru. Tu nasranost ze sebe musím prostě nějak dostat. Jestli půjdu sama nebo s druhým dítkem není už tak podstatné. Jen vím, že dnes musím dojít až tam nahoru, vyčistit si hlavu a uspořádat myšlenky a dokázat tělu, že se jen tak nevzdám.