Neustálý strach z toho se seznámit s někým.. S kým bych byla schopná upustit páru a konečně dostat z hlavy poslední vztah.. Mám tak šílený nával hormonů, že na ulici při pohledu na chlapa, který je něčím okouzlující, se hned vnořím do představ co všechno bych s ním dělala, třeba na rohu tamté ulice a nebo jeden druhého zatáhl někam, kde není živá duše (a nebo prostě vsadit na pohodlí a zatáhnout do postele).
V čem je ten problém? Stále nedostatek sebevědomí. A to nemá moc chlapů rádo, každý chce sebevědomou slečnu, ale já se sebevědomou stávám až s chlapem.

Pochopila jsem, že v reálném světě jde všechno snáz (z mojí strany). Poznám když se chlapovi líbím,většinou podle výrazu očí nebo mimiky, ale když se někdo zalíbí Maruně? Tak to už je těžší. Většinou když se něco takového stane, tak na dotyčného koukám a čekám, jestli náhodou neproběhne nějaký oční kontakt. A hned je tu další zádrhel, Maruna to nedomyslela a jakmile jí kouká do očí někdo, kdo se jí líbí, začne uhýbat pohledem.
Navazovat oční kontakt mě baví, je to jako hypnotizování, ale kéž by pak dotyčný přišel a začal s tou největší překážkou, se kterou má většina populace problém. Je to vlastně oslovení dané osoby, co tak říct abych ho neodehnala a zároveň se třeba neztrapnila. :D
Moc dobře vím, že jediné co se může stát je to, že mě odmítne.

Ještě je tu možnost začít chodit do hospod a klubů, ale tam zase pochybuju o lidech samotných.

Ani vlastně nevím proč tohle píšu…