Znovu a znovu

Teď, uprostřed noci, bylo moře cizi, černé, husté. V písku trcela opuštěná lehátka jako kosti predpotopních zvířat. Upirali oči do tmy a nohy se jim bořily do písku rozryteho přes den nesčíslnymi těly.
Někdy chtěl jeden nebo druhy promluvit, ale zmlkali dříve, než vyslovili první slovo. Bylo to zbytečné. . Věděli, ze za půl hodiny, možná za hodinu nebo nejpozději k ránu budou spočívat vedle sebe vyčerpání, strizlivi a začnou pracně z utržků slov a pocitů spřádat něco, čím by dodatečné odůvodnili své jednání. Zatim to byla jen potřeba se dotýkat, uspokojit rostoucí žádost, nasytit zvědavost.
Když jí vzal kolem pasu, cítil jak se mu její telo zachvívá v rukou. Lidská bytost hledající na chvíli sblížení s jinou, stejně uzavřenou, stejně cizi.
Něco zaznivalo, jakoby přiložil ucho k úlu nebo ke stěně hory, v jejíž útrobách tisíce lidi dobývá drahý kov.
Nějaká ozvěna pronikala na povrch, snažila se sdělit kusými, neobratnymi slovy, co se děje uvnitř, nalézt porozumění, objevit společný jazyk, ale zůstávalo to jen letmym, zneklidnujicim dotykem, který se vracel neschopný podat zprávu o tom, co nalezl nebo co vyvolal.