Přistižen inflagranti

Pokud vůbec něco páchám, tak to jsou všechno pouze nemorální a nechutné věci, navíc vše v dobré víře (polehčující okolnost). Tedy určitě by se mé jednání nedalo považovat za přestupek nebo dokonce za trestný čin. A hle, kdo jednou roste pro šibenici, ten na ní také skončí. A jako většina věcí v mém životě, i tohle přišlo v okamžiku, kdy jsem to opravdu nečekal.

Přicházím z práce, převlékám se, beru dceru ven na hřiště. Bábovky, pití, jablko. Je tam krásně. Už se vidím ve stínu na lavičce obdivován maminkami. Známé hřiště, trochu dál, ale zase spoustu prolézaček a věcí k vyblbnutí. Hle, nikde nikdo. Jsme tu sami. Žádná maminka? Dceři je to jedno, hlavně, že je tu písek. Asi je celkem pozdě, světlo ještě je. No nic no...

Dávám dceři „volno“, zabírám lavičku ve stínu a ulehám. Zanedlouho volá dcera, že chce pití. Elegantním obloukem házím přes půlku hřiště petku aniž bych se musel zvednout. Pískoviště jsem trefil, dceru ne. Odpočinek netrvá dlouho, musím houpat, jistit, zachraňovat a vykopat mokrý písek. Je to makačka.

Lezu pro dceru na vrchol lanové pyramidy, když mě dcera upozorní „Tatí, uů uů!“ Nejsou to ale hasiči ani rychlá záchranná služba. Je to zásahové vozidlo městské policie značky škoda, které s houkačkou a rozsvícenými majáky přijelo po úzkém chodníku až ke hřišti. Strážník na straně spolujezdce chtěl rychle otevřít dveře, ale nízký barevný plot kolem hřiště mu i jeho druhý usilovný pokus nakonec přeci jen překazil. Pak chtě nechtě následoval kolegyni jejími dveřmi na straně řidiče. Oba vypadali velmi odhodlaně. Snad jako by byli připraveni za někým běžet, ale nikde nikdo. Já dcera jsme na ně zírali. V tu chvíli se mé oči setkali s jejími. Strážník ženského pohlaví okamžitě vyrazila směrem k nám. Ona brankou, její kolega hned za ní, ale ten nízký plot raději elegantně přeskočil, jak vídáme jen v akčních filmech. Pouze mu vypadla baterka, kterou ještě méně elegantněji sebral.

„Tak co to tady vyvádíš za píčoviny občane?!“ začal rozhovor mile křikem strážník. „Dobrý den“ pozdravili jsme oba s dcerou současně. „Hlídka 34, sme na místě, zajišťujem to tady.“ povídá hezká slečna do vysílačky. Protože vím, že s městkou policií si není radno zahrávat, snažím se budit dojem, že nehodlám klást jakýkoliv odpor a plně spolupracovat. „Tak zaprví slez z majetku města.“ Této výzvy rád uposlechnu a vydáváme se na cestu z lanové pyramidy dolů. Jde nám to pomalu. Jakmile jsem na zemi, strážník mě pevně chytne za paži. Asi poslední, co bych chtěl teď udělat, je nechat tu dceru i bábovky a utéct. „To snad není nutné?“ začínám projevovat první známky agrese a protivení se ochráncům zákona. „Budeš radši, když ti dám klepeta?! Potvrzuje mou domněnku strážník.“ „To jistě ne, ale ona běhá daleko rychleji než já. Zvážil bych raději, zda nedat pouta jí.“ slušně odpovídám a ukazuji na dceru, která jen nechápavě sleduje, co bude dál.

Hloupé ticho přerušila jeho kolegyně „Takže to máme, ničení majetku města, výtržnost, rušení veřejného pořádku.“ „Aha, a nejde prosím o nějaký omyl?“ snažím se o poslední záchranu před nevyhnutelným. „Ne, žádnej vomyl, máme v oznámení i jasný popis.“ potvrzuje moje obavy slečna v čerňákách. „Tak vobčanku!“ určuje jasně další vývoj situace šerif. „To bohužel nemám, šel jsem jen s dcerou na hřiště.“ odpovídám na výzvu. „Tak pojedete s náma!“ odpovídá muž zákona rázně. Pořád se na mě dívá, jako by byl kdykoliv připraven mě složit na zem kleknout mi na krk. Žádný můj sebemenší pohyb mu neujde. „A bylo by i jiné řešení? Bydlíme asi kousek odtud, občanský průkaz mám doma. Ale nějak nechápu, čeho jsem se dopustil.“ „Nedělej blbýho! Hážeš tu po hřišti odpadky, ohrožuješ děti, který si tu hrajou, ničíš zařízení, takový šmejdy mám nejrači!“ neklidně argumentuje muž s odznakem, až se mu třese obušek. „Klid Karle, takže vy popíráte skutkovou podstatu vašeho jednání?“ ředí atmosféru žena, které zřejmě prošla nějakým školením antikonfliktního jednání.

Je zle, dcera mě drží za ruku a vypadá, že se bojí. „Tak počkejte, co povídáte je trochu přitažené za vlasy, ne? Jen jsem tu byl s dcerou.“ Dodávám a pohladím dceru po vlasech a usměju se na ni, abych jí uklidnil. To Karla nasralo ještě víc „Lezls na tu prolejzačku, když jsme přijeli, lezl, tak pojedeš s náma a basta, to je přestupek jak prase mladej!“ „No to nepopírám, ale lezl jsem tam tady pro dceru, abych jí pomohl dolů, přece nebudu kvůli tomu volat hasiče, ne?“

„Máte u sebe zbraň? Kolega vás prohledá.“ odpovídá klidně princezna zákona s hvězdičkou na prsu. „V batohu mám vodní pistole, ale prázdné...“ a už mě šacuje černokabátník. „Můžeme si posbírat bábovky? Máme je i podepsané.“ nerad bych o ně přišel. „Tak dělej.“ Rychle sbíráme bábovky do tašky a dávám je do batohu, ještě ukazuji obě vodní pistole a pohybem ukazuji, že jsou prázdné a není třeba se bát, že bychom je použili. Strážník sebou lehce cukne, jako by se chtěl vyhnout proudu vody, který ale nevychází.

Už jenom pro tu srandu a taky, že sem posranej strachy, nevěřícně poslouchám další příkazy. „Tak dovnitř!“ rozkazuje strážník „Ale dcera by měla mít auto-sedačku.“ namítám na tento jasný příkaz. „Držte jí a já pojedu opatrně.“ uklidňuje mě slečna a strážník podpořil její argument zatlačením mé hlavy do otevřených dveří. Nastupujeme, z bot se nám ještě sype písek. Na okolních domech jsou vidět záblesky modrého světla, teprve teď si všimnu lidí v oknech, kteří to celé sledují. Jsou stejně udivení jako já. Dcera jim mává. Nějaké holčička na balkóně nám mává zpět. Skoro jako by nás měli popravit.

„Hlídka 34, máme je zajištěné, muž střední postavy, 25 let (ó díky!) a dítě… malého věku, jedeme na stanici.“ hlásí s patosem vítězné bitvy hrdý muž zákona. Pak následuje odpověď, kterou slyší do sluchátek jen oba strážníci. Pak následuje úder do palubní desky, ale mlčí. Pak suše oznámí do vysílačky „Ne, žádné škody.“ Chvilku ticho, jen blinkr cvaká v pravidelném rytmu. Strážník pokrčuje „Ne, žádný vodpatky, prej tam lez pro dítě a nemá vobčanku!“ Zní nasraně. „Dobře, rozumíme.“ odpoví strážnice a podívá se na Karla. Ten nepřítomně sleduje ulici, kterou velmi pomalu projíždíme. „Kde bydlíte?“ ptá se slečna „Hodíme vás domů.“

Padá mi kámen ze srdce. Majáky už neblikají. „Děkujeme. Jak se říká?“ ptám se dcery a ona hned odpovídá „Díky táto.“ Na balkoně nás vyhlíží žena, sama nevěří, že vystupujeme z vozu městské policie. „Ještě jednou děkujeme za odvoz a tu občanku asi nosit nemusím, ne?“ Strážník se s námi loučí klidnými slovy „Drž hubu a vypadni.“ Rád poslechnu.

Doma, než začne opravdový zostřený výslech, hned se přiznávám, že jsme byli podezřelí z krádeže písku, majetku města, který se ztrácí z okolních pískovišť. A že nám byla sejmuta obuv a překontrolován objem odneseného písku v ní. Ještě štěstí, že malá neměla gumáky. Asi by dostala doživotí. Žena kroutí hlavou a prosí mě, abych si z ní nedělal srandu a vysvětlil jí jako chlap, proč nás přivezla policie. „Dobrá, nevhodně jsem obtěžoval ostatní maminky a dělal jim neslušné návrhy.“ a přitom se nám na koberec sype kradený písek z bot.

Je to rebel...