Léto

Leželi na slunci a horko bylo přímo mrákotné, snové.
"Co všechno jsi poznal?" přerušila nehybné ticho.
"Slony a jejich paměť?
"To je všechno, mám se smát?"
"Také nenávist, strach, bolest, zklamání, nevěru i věrnost, opojnou lásku, extázi při milování a špatné svědomí, zradu, která je vyvolala, pravdu a lež, opilství a kocovinu, radost, přetvářku, pracovitost a nechuť k práci, beznaděj, víru, čímž myslím naději, představy, bezmocnost, nevědomost. Zažil jsem mnoho a děsí mne, ze ještě mnohem vic prožijí, neboť všechno se bude znovu opakovat."
"Myslíš na zivot?"
"Nevím nač mám myslet, vždyť zivot neznám, jakoby neexistoval."
"Tak na poznání?"
"Do této chvíle jsem čekal a věřil."
"A nyní?"
"Učím se ovládat své myšlenky, tělo, pudy a vlastnosti, chci vzdorovat nezvratitelnemu, jsme neskonale starší a přece totéž, dvě těla , zachraňující se marně znovu a znovu před zánikem. Chci rozpojit kruh, prorazit stěnu a poznat nepoznané."
"Dokážeš si to představit?"
"Jsem blízko, na okraji rozčeřené vodní hladiny a čekám, ze se každou chvíli ustálí, zklidní a já spatřím konkrétní, jasný obraz toho všeho."
"Nevím, mám-li Ti věřit, ale miluj mne, protože já chci být milována."