radost

Ta otázka přišla nečekaně.
Co odpovědět hned, rychle na nečekanou otázku.
Možná, že člověk odpoví to první, co ho napadne, a možná, že právě tohle bude to skutečné.

Zaskočil mě.
Právě otvíral přední dveře, když jsem šla kolem.
Myslela jsem si, že jen zdraví, a říkám Nashledanou … a on ještě něco povídal.
Přišla jsem k němu a slyším tu otázku:
Co bych měl udělat, abych vám udělal radost?
***
Hlavou mi během setiny vteřiny prolítlo víc než překvapení a jedna myšlenka.
Proč se mě na to ptá?
A v hlavě se rodí víc než jedna odpověď a víc než jeden důvod.
Nepátrám, který je ten skutečný.
***
Nepatrně se pousměju a odpovídám.
Dodávám ještě: Děkuju. Je to moc hezké.

Rychle odcházím.
Jako kdybych nechtěla znát odpovědi a důvody.
Jako kdybych před něčím chtěla utéct.
***
Proč by mi někdo téměř neznámý chtěl udělat radost?
Takových upřímných překvapení není mnoho.
Kolikrát se ptám, jak se to podařilo, že mám tak úžasnou dceru, která ví, co by mi udělalo radost a chce tak jednoznačně učinit.
Je to moje dcera, zná mě.
Ten člověk mě nezná, ptá se … ale proč?

Přemýšlím nad svou odpovědí.
Byla upřímná.
Možná, že druhý nemůže prvnímu udělat radost, pokud první ji nedokáže od druhého přijmout.

Najdu však odpověď?
Co by druhý měl udělat, aby mi udělal radost …

***
***

Vyšla jsem z domu do ranního ticha.
Nikde nikdo, říkám si cestou do práce a vnímám ranní slunce a poslouchám zpěv budníčka menšího.
A najednou mě to napadlo.
(Dva otazníky se slily v jednu odpověď.)

Jak jeden člověk může pro druhého udělat obrovsky moc a přitom stačí jen být a věřit.
Stačí jen říct pár slov, větu, co povzbudí, větu, co je silná jak lano zabraňující pád lezce.
Stačí jen neříct slova, co fackují a hází do propastí.
Stačí mít jednoho člověka, který v unaveném okamžiku poví: Ty to dokážeš, já ti věřím.

(A vlastně to ani říct nemusí.
Stačí jen vědět, mít jistotu, že to vždy řekne.)