Zářijový

Končí už léto. Teplem vyschly řeky. Slunečnice vyškrtla poslední sirku a pak uschla. Zapalovač v kapse už mi také nehoří, párkrát jim ještě přejedu přes rameno a vyskočí poslední plynový záblesk. Potahuji zhluboka do tmy. Zima ještě spí, má zavřené oči.

Léto se mi ozývá ze vzpomínek. Ještě protahuje své tělo zpod stínů stromů u jezera, prach z travin létá vzduchem a rákosí se zelená. Válím se na dece u vody.

A Ty, díváš se stovkou oči na tento svět, abys ho pochopila, jsi jako malá opička. V noci vidíš přes hlubokou tmu, jak padají hvězdy z nebe, sypou se z toho velkého světelného mlýna. Z dlaně sis udělala malý hangár, kam schovalo se štěstí i neštěstí.

Rád se koncem léta vracím jednou alejí hrušek. Myslím na žízeň, kterou mám. Bolest srdce je všudypřítomná a ne každý je schopen uválet ten velký kámen z něj na zrnka písku. Kolo je stále rozpálené od asfaltu a chlazené větrem.

Jím hrušku, jedu na kole, kdoví, kterou rukou vlastně řídím.

Myslím na to, jak rád bych slyšel tvá partnerská slova: Ty a Já, nic dalšího zatím nehledej. Odpovídám: Ano, a tak to mělo být už dávno. Poznání.

Bosý z léta obouvám se do podzimu.