Bojujji!

Tak se pomalu přehupuji do druhého měsíce nového života. Usmívám se! Poletech kdy jsem se jen mračila se konečně usmívám. A není to jen ten úsměv na tváři ale hlavně v sobě, prostě konečně se můžu z hluboka nadechnout. Byt konečně zabydlený až na pár maličkostí, které se budou řešit postupně podle možností.

Když se rozhlídnu kolem sebe jsem spokojená! Povaluji se v posteli, přes okno mě hřeje slunce a vedle mě se vyhřívá a povaluje naše kočičí kráska. A já jsem šťastná! Přiznávám, že tento pocit je pro mě po mnoha letech nový a trošku se ho bojím. Mám v sobě pořád zakódované z minulosti, že když jsem se začala cítit fajn vzápětí přišla další facka a průser než ten předtím.

Takže si ten pocit pohody zatím tajně hýčkam a líbí se mi to. Začala jsem dělat věci, které jsem dlouho odmítala přesto že jsem věděla že jsou pro mé dobro. Takže sport je teď zařazen do mého každodenního života. A světe div se, baví mě to a hlavně dělá dobře. Sice mi děti říkají že jsem se totálně zbláznila, ale trpělivě mě podporují a cvičí se mnou.

Ale aby to nebylo jen úžasně sluníčkové, jsou i dny kdy mám chuť vraždit. Z vlastních letitých zkušeností mám s premenstruačním syndromem velké zkušenosti, ale že budu muset snášet tento problém v mužském provedení jsem nějak nebyla připravená. Zatím to vypadá že přichází ve 14 denních cyklech.

Ano, chápu když se přesadí starý strom je to problém. Vím, jaký můj drahý otec je a že starost o v podstatě nemohoucího člověka není žadný med. Starám se o něj celý život, ale opravdu nebudu mít výčitky nad tím co se stalo, nebudu se tím už trápit a upápět. Začínám novou etapu života a ten pocit spokojenosti si prostě budu hýčkat.