setkání

Každý, koho potkám, mi může něco dát. Něco sdělit. Někdy stačí se jen dívat, vidět, vnímat.
A snad budu vždy říkat, že nejvíc, ze všech nejvíc, mi dokázaly dát a naučily mě moje děti.

V pátek večer mě mezi dveřmi přivítal malý kocourek. Celý černý, s bílým flíčkem pod krkem.
Je to mazel … říká muž a představí nového člena rodiny, Mikeše šestého.
Otírá se o nohy a vrní.

Podivná rozpačitost. Jsem ráda? Nebo nejsem?
Ještě tu zbyla konzerva po … Mikeši pátém. Najdu dvě kočičí misky, do menší dám vodu a do druhé lžíci voňavé kočičí dobroty.

Hladím ho po hřbetě, po jeho antracitově hebké srsti, až omamně příjemné na dotyk.
Co mi toto setkání má přinést.
Přemýšlím nad tím (ona budoucnost ukáže) a sama sebe se ptám, proč právě takto nad tím přemýšlím.

Tak malý kocourek a jak už dovede být sám sebou.
(proč by také měl být někým jiným)
Neptá se, nepochybuje. Ví, co chce. Ví, co má dělat teď, a neplánuje další minuty.

Ví, kde bude ležet, kam se posadí.
Ví, kdy chce jíst, kdy si hrát a kdy spát.
Nepochybuje, věří si.

*****
V pondělí se vracím domů první. Celý dům mlčí prázdnotou.
Projdu byt, projdu všechny místnosti, kde by mohl být.
Zvoní telefon. Ptám se muže, kdy Mikeše viděl naposledy.
Venku ho nenechal.
Jenomže pro malého kocourka není nemožné se protáhnout tím jedním otvorem ve zdi a vydat se do okolního, ještě neznámého světa.
Procházím podruhé všechny místnosti a ozvěnou je mi ticho.
Stojím u okna a dívám se na zahradu. V té sousedově pobíhají dva psi. Ti už roztrhali koček … a možná i toho našeho předposledního ...

Jen dva dny?
Co mi to setkání mělo říct?
Že život je krátký?
Že tohle místo není dobré pro žití?

Beru klíče a vycházím ven.
Znovu zvoní telefon.
" … jako opatrovníka potřebujeme váš souhlas …" poslouchám hlas v telefonu a najednou vidím travou běžet černý hřbet.
Je tady!

Čičí ... zavolám na něj tak, aby to on uslyšel a paní v telefonu ne.
Přichází pomalu ke mně, hladím ho a vedu ke dveřím, kde na něj čeká miska s dobrotou.

Co mi jen tohle setkání má přinést ...