Trpím, tedy jsem ... ?

Co má větší hloubku prožitku, štěstí nebo utrpení?

Ač se mi to nelíbí, tak je třeba si přiznat, že utrpení je mnohem intenzivnější. Taková bolest zubu se nedá svou intenzitou přirovnat k žádnému pocitu uspokojení, že nás dohromady nic nebolí a jsme celkem zdraví.

A což teprve láska. Co může být (tedy kromě zmíněného zubu, případně ledvinové koliky) intenzivnějším prožitkem, než nešťastná, nenaplněná nebo zklamaná láska? Jen taková unáší mysl k výšinám. Jen utrpení dává vzniknout nejúžasnějším dílům. Podívejte se na život básníků, zpěváků, skladatelů. Kolik je tam utrpení ... drogy, alkohol, sebevraždy. A zřejmě právě proto jsou jejich díla tak silná.

A nejen kvalitní umělecká díla. Takové telenovely. Síla lásky mezi hlavními hrdiny je dána protivenstvím, nemožností spolu být, intrikami zlounů, zradou. A příběh intenzivní lásky končí ve chvíli happyendu, protože od té chvíle už není, o čem by příběh pokračoval, byla by to nuda. Koukat na to, jak jsou spolu spokojení, neřeší překážky a potíže, nemusí trpět, že nemohou být spolu... koho to zajímá :))

Jsou zřejmě lidé, kteří podobným způsobem berou i život. Nechtějí být ani tak šťastní, jako chtějí intenzivní prožitky. Někdo na to jde přes drogy, jiný si záměrně komplikuje život, boří to hezké kolem sebe a vyhledává takové situace, které jsou předem dány, že přinesou mnoho trápení. Je v tom jistá vznešenost, pustit se do něčeho předem ztraceného, beznadějného. Člověk se může cítit jako tragický románový hrdina. V příběhu, jehož hloubka by byla zcela zničena něčím tak laciným, jako je happyend.

Asi je to něco za něco. Pokud chce být člověk šťastný, asi je třeba se smířit s tím, že to štěstí je v každodenním životě tak nějak ... obyčejné. Člověk vlastně ani neví, jestli je šťastný. Když se začne nimrat ve svých pocitečkách, může snadno zjistit, že ani moc neví, co vlastně cítí. Protože když je všechno v pořádku, tak spousta lidí není schopná cítit nic.

A je to vidět koneckonců i na blogu. Když se nikdo s nikým nehádá, uživatelé si stěžují, že je nuda. Telenovela se dostala do hluché fáze, kdy se "nic neděje". Kdežto když se něco spustí, všichni si rádi počtou :) Interakce mezi lidmi se posílí, každý s každým debatuje, jak je to hrozné, jak je ten hrozný a ta hrozná. A tak se budují pevná přátelství :)

Sama jsem spíš ten typ, který je rád, když je něco dobře, a rád si to připomíná. Zřejmě jsem přízemní, mně stačí "takové to obyčejné štěstí", kdy je všechno v pořádku a tak, jak má být. Ale... ty nešťastné lásky byly holt mnohem intenzivnější, než ty, kde to bylo bez protivenství osudu :)