Vzkříšení

Reaguji na nedávný blog Leklé rybky, která psala o pocitu štěstí z fungující rodiny a zároveň o touze trošku zlobit a užít si.

Donutilo mě to k zamyšlení jak to mám vlastně já. Po nějaké manželské poradně a mnoha hodinách hloubání mi vyšlo, že chci to samé. Vlastně vždycky jsem chtěl to samé. Mít fungující rodinu a občas něco zajímavého lechtivého zažít. Jen s tím rozdílem, že nechci zase zahýbat a vytvářet napětí, takže se nabízí harašit se ženou.
No a vzhledem k tomu, že žena není k tomu nakloněna, ocitám se ve stavech, že se sexu raději vyhýbám a své touhy pohřbívám někam do říše fantaskních nápadů a to co bylo s milenkou ještě nedávno splněný sen a realita, teď musím zapudit, ať můžu nějak fungovat a tvářit se mile.
S tím milým výrazem je to čím dál těžší, ale maskuju to skvěle únavou ze stavby domu, kde jsem prakticky pořád, kromě zaměstnání samozřejmě. Tím samozřejmě trpí i můj amatersko blogerský život, takže ta mizérie je možná jen absťák, ale děsím se toho, až ten dům dostavím, za co budu maskovat ten neuspokojivý stav.
Jak zapomenout na skvěle chvilky které mě naplňovaly? Jak předstírat lásku k ženě, která mi nedá to co potřebuji. Furt mi vychází to zapuzení touhy jako jediné východisko.
Jak svobodní musí být impotenti, které už nesžírá nenaplněná touha. Uvolnění a smíření, že tělo už si nežádá orgasmy a mysl již není ovlivněna tím druhým mozkem v kalhotách.
Být prostě už jen kamarád a rodič naších skvělých dětí.

To by bylo fajn. Hrabkal.

PS: občas mě přecejen přepadne touha po pěkné vnadné ženě, jenže jak jsem teď marnej a bez času, tak podle toho to taky vypadá, asi jako tenhle příšerný blog.