Nedá se zapomenout

Dnes jsem se vracela metrem a kousek ode mne stal kluk, který mi byl zezadu povedomy, až jsem se lekla. Koukal z okna a já se bála znovu na nej podívat, abych si nemusela uvědomit, ze to byla zase jen moje fantazie, stesk, který si se mnou zahrává. Když jsem chtěla na Etoile vystupovat , protlačila jsem se kolem něho, ale vidím ze výstupuje taky, šla jsem chodbou k východu a celou cestu jsem ho cítila za sebou. Zrychlila jsem krok, vyšla na ulici , už jsem na nej pomalu zapomněla a najednou slyším .
"Vous etes belle." Já nic. "Vous m´entendez? Vous etes belle." Pokrcila jsem rameny a jdu dal. Zeptal se co dělám. "Nic." Zeptal se jestli bych s nim šla na drink. "Proč ne ?"
Teď u něho bydlím, v pokojiku v šestém poschodí, nastěhovala jsem se třetí den. Je mu osmadvacet a jsem do něho zamilovaná. Do koho?
To je otázka. Našla jsem někoho, z koho si mohu udělat někoho jiného.
Hned to nejde, ale mám na to čas - dnes, zítra, stále. Zdá se mi, ze znovu ziju. Mám svou lásku, jediného člověka, kterého mám rada, i když je to jen herec v jeho úloze. Zůstávám sama sebou, ve mně je ten pravý, vedle mne ten nepravý, miluji v sobě i mimo sebe , stále si to uvědomuji, stále zapominam, sním a bdim, trpím a jsem šťastná, chybí mi a mám.
Dá se tak žít? Asi. Dívám se oknem ve střeše na čtverec noci a vítr mi zakrývá obličej vlasy. Slzím a déšť mi smáčí tváře. Neziju, jen jsem. A přece prší a déšť mi omyva slzy. Neziju, pláču a někdo mi líbá nohy, citim jeho čelo a obočí na kolenou, v ruce mi svítí cigareta, je noc, vítr , zima a já hořim, za deště v noci planu a mokré vlasy se mi lepí na obličej, smáčený slzami deště, zatímco mi někdo líbá nohy