Spolu

Byla od rána lehce nervozní. Sama netušila proč tomu tak je. Jdou přece jen na oběd, popovídají si. Budou oba v bezpečí, stůl mezi nima byl vždy záchrana před nežnostma. I když vždy řikal, že takto ji líp vidí do očí. Když napsal, že vyjíždí byl čas se jít přichystat. Dopředu věděla co si oblékne a na malou chvilku ji napadlo, že kalhotky nechá doma, ale hned to zavrhla. Když se pak na sebe dívala v zrcadle, spokojeně se usmála. Ano, šaty na nedělní sváteční oběd jsou ta nejlepší volba.

Scházela ze schodů a viděla, že ji čeká. Nádech a výdech říkala si v duchu, vždyť o nic nejde. Když otevřela dveře otočil se, usmátý a hned ji políbil a obejmul, jako by se naposled viděli včera. Další dva společné kroky a už ji zas držel v náručí a líbal. Nebránila se, protože jen u něj se vždy cítila šťastně ať už to vždy skončilo jak chtělo. Pomohl jí nastoupit a vyrazili. V restauraci přišlo první překvapení, když se posadil vedle ní. Chvilku se na něj zmateně dívala, nechala svoji dlaň v jeho, nechala ho ať ji nežně líbá na čelo, ucho i krk.

Museli působit jako zamilovaný pár, který se od sebe nedokáže pustit ani při jídle. Probrali spoustu věcí a ona se na malou chvilku cítila jako vítěz když ji hladil po zádech až k zadečku a marně se snažil přijít na to, proč pod dlaní necíti lem kalhotek a punčoch. Škodolibě se potichu zasmála. Dopíjeli kávu, když prohlásil že pojedou na výlet. Zachvěla se, moc dobře veděla kam ji chce vzít. Na tom místě nebyla dlouhá léta a přesto, že si přála se tam s ním vrátit dostala strach. Bude to jako když tam byli poprvé a nebo naposledy! Celou cestu se drželi za ruce, skoro nemluvili a občas se políbili. To jak si vzajemně tiskli ruce, vypovídalo o tom jak jsou oba nervózní.

Když vystoupily z auta, neměla odvahu se podívat ani na něj ani na altánek. Pár kroků šla s hlavou skloněnou k zemi a srdce ji tlouklo jako zvon. Když zvedla hlavu a to místo uviděla na vteřinu se zastavila a vzdychla si. Dobře vše cítil a stikl ji ruku silněji snad aby ji dodal odvahu. A když se na něj podívala, usmíval se. Chvěla se a bála se tam vstoupit. Ten altánek v sobě nesl tolik vzpomínek a dvě písmena vyřezané do dřeva.

A najednou jako by se čas vrátil zpět o spoustu dnů, měsíců a několik let. Stáli uprostřed v pevném obětí a snad ani nedýchali. Jako by tam byli poprvé, jen s tím rozdílem že teď se jeho dotekům nebránila, neřekla prosebné Ne, které tenkrát umlčel polibky. Chtěla ho tak moc, že se k němu tiskla a líbala ho i přesto že nakonec ji to přinese jen slzy. Vyhrnoval ji šaty, chtěl ji stejně jako ona jeho. Když jeho dlaň zjistila co má pod šatama oblečené, vzrušeně zavrčel. Dřepl si, vyhrnul šaty co nejvíc to šlo a prohlížel si ji, nepřestával ji hladit. Otočil si ji k sobě zády, hladil zadeček a když se narovnal a přiskl se ni zašeptal ji do ucha.
" Jsi Rajda! Tohle si slušné holky na nedělní oběd neoblečou "
A ona se musela smát.

Milovali se jako tekrát poprvé. Jen s tím rozdílem, že už dobře věděli. Vítala to, že si ji vzal ze zadu. Nemohla se mu dívat do očí, pořád se nemohla zbavit pocitu že je to po letech poprvé a zrovna i naposledy co jim je dopřáno být opět jedno tělo a jedna duše.