Jedna zimní sobota

Dnes mě probudila ze sladkého sobotního snění sms . Co děláš, pojď ven. Jedu zkontrolovat chalupu. Jedním okem mžourám na dotykáč. Sním či bdím? Píp. Bdím.

Za pět minut už stojím před barákem, v ruce kafe, proběhne smrštˇkávových pus a pomuchlání. Je mi zima. Nebuď měkká, to dáš.
Ty nikdy nezklameš.

Ale sníh stejně není.Jak to můžeš vědět?Vím o jednom místě, kde se můžeš ve sněhu válet, ty malej nadrženej anděli.

Okej... sednu do auta v očekávání laviny dalších vzrušujících zážitků. Ostatně jako vždy. Ty nikdy nezklameš -ať mám jakoukoliv náladu vždy vykouzlíš úsměv na tváři a směju se jak imbecil.

Auto pomalu vjíždí do kopce, k vysílači,. Byla jsem tu už jednou v létě.
Teď to bude v zimě podruhé. Je to v kopci, takže začínám pomalu věřit, že nelžeš. Už vidím sněhovou čepici.

Chceš jen koukat nebo i fotit? Že se ptáš. Beru si Nikouše coolpix. Nechtěla se mi dnes tahat zrcadlovka.Ale tohle bude taky super.Akorát to nemá ostření.

O pár minut později se po sobě válíme ve sněhu jako dva blázni. Proč jak.

Jsme promrzlí a tak navrhuje chvilku v autě na prohřátí . Předehra v autě za zamlženými okýnky není vůbec špatná. Dala by se přirovnat k scéně v kočáře vTtitaniku.Jenže v Titaniku je pak nemuseli hodinu odmlžovat.

Fotky jsou krásné, jako vždy, viděla jsem je asi pětkrát ale čas je nesmlouvavý vyděrač a čtečka karet pěkná potvora.

P-S. Veskera podobnost s osobami v pribehu je ciste nahodna.